Jiří "Suky" Soukal

Nohejbal se postupem času tak proměnil, že když teď dělám rozhovor s někým, o kom jeho spoluhráči a kamarádi tvrdí, že patřil mezi nejlepší v republice, že měl kopací dar od boha a že jeho servis nikdo jiný neměl a dokázal ním udělat několik bodů v setu, rád bych se do této doby vrátil a viděl to vše na vlastní oči. Porovnat si tu krásu tří dopadů, nahazování na bloku, skákané háčky na úrovni, která v té dané nohejbalové éře byla ta nejvyšší. Štafeta nohejbalových osobností nás za jedním takovým hráčem a výrazným zástupcem své nohejbalové doby opět zavedla. Hezky se už nějaký ten měsíc pohybujeme ve vodách bývalých nohejbalových harcovníků, co vyrostli na osadách, kopali do míče v každé volné chvíli a dávali nohejbalu opravdu vše. A minimálně v dalším rozhovoru v nich ještě zůstaneme. Tohle je Jirka "Suky" Soukal. A komu předal štafetu?


Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.

Vítejte mezi nohejbalovými osobnostmi, "Suky". Byl jste sem přizván Standou Jirchářem. Tak začneme otázkou na něj. Co se vám při zmínění jeho jména vybaví jako první?

Standa Jirchář je príma kluk. Velký dříč i srdcař. Jsem moc rád, že jsem ho poznal a mohl si s ním i zahrát. Hráči jeho typu tvořili nohejbalové dějiny.

Jste už několikátý člen "této party", která řádila na antukových kurtech a pláccích v třídopadové éře, klidně i bez vyznačeného herního pole. Jak se na to v kontrastu s dnešním pojetím nohejbalu vzpomíná?

Dnešní mezinárodní jednodopadový nohejbal  a ten náš třídopadový jsou dva různé sporty. Kompromisem je ten ligový, dvoudopadový. Ale dnes je to zkrátka hlavně o síle úderu. Méně pak už o technice na síti, která dělala náš nohejbal tím krásným, vyrovnaným, hravým.

Stanislav vzpomínal spoustu jmen, která ho při předávání štafety napadla. Např. Míra Polák, Julius "Džuzik" Vanya...tedy kluci, které jste určitě také dobře znal. Ale o vás se k němu nedostalo nic. Pojďme to napravit a odpovědět na otázky, které si pro vás Standa připravil. "Rád bych věděl, jestli je ještě aktivní v DP, jestli si ještě někdy do něčeho nebo „někoho“ čutne ????"

Ahoj Stando. Jednou jsem tě nechal pozdravovat,  když hrál na Šacungu x Děčín. Asi se to k tobě nedostalo. Hrál jsem nižší pražské soutěže asi do svých 55 let. Pak ještě trochu na osadě. Ale dneska už jsem jenom fanda a divák.     

K otázce Standa ještě doplnil tento komentář: "On byl svého času jedním z nejlepších polařů v republice a kopací techniku měl darem od pánaboha. Za mé éry se hráli dvojky stylem smečař (blokař) + nahrávač a my jsme začali s cloněním smečaře soupeře, tak aby na útoky byl polař, kterého bylo snazší vychytat při útoku, a tak se dařilo získávat 2-3 body přímo ze servisu." Tuhle éru a styl hry jistě dobře pamatujete. Vy jste měl roli nahrávače. Jaká to byla tíha okamžiku, když vyšel příjem na vás?

Jako nahrávač jsem také musel umět zabodovat. Když byl dobrý příjem, byla dobrá nahrávka. Takže jsem se soustředil na příjem a když se povedl, těšil jsem se jak udělám bod. Od nahrávačů se to tolik nečekalo. Ale i tak se to někdy i podařilo...

Každá nohejbalová osobnost v naší anketě čtenářům přibližuje své nohejbalové začátky a minulost. Nebudete výjimkou. Kam až tedy sahá váš zrod vášně ku nohejbalu?

Já to měl daný od dětství. Vyrůstal jsem na osadě Šacung, kde se nohejbal hrál od padesátých let minulého století. Od svých asi třinácti let už nás naše vzory - Černý, Nový, Buchta, Šálek a další - brali mezi sebe a o dva, tři roky později už jsem hrával s nimi trampskou ligu v Dynamu Strašnice. Od r. 1971 už se hrála liga organizována ČNS a tu jsem hrál do r. 1988 za Dopravní podniky, které byly nástupcem Dynama Strašnice. Výjimka byly roky 1972-4, kdy jsem byl v Dukle Písek. Byla tam prima parta a skvělí nohejbalisté. Jirka a Víťa Kopecký, Franta Machačný, Ríša Beneš, Láďa Ficek, Petr Sehnal, Ivan Černý. Dvakrát jsme hráli do poslední chvíle o titul a dvakrát skončili druzí. Vážím si toho, že jsem mohl nahrávat takovým osobnostem jako Láďa Ficek, Víťa Kopecký, Láďa Löffler, Franta Ticháček, Zdeněk Urbanec, Aleš Procházka a mnoho dalších..

Z důvěryhodných zdrojů jsem o vás zjistil, že jste byl ve svém období skutečně vnímán jako top 3 polař a nahrávač v republice, a že váš servis byl naprosto pověstný. Dokonce svým provedením jedinečný. Vnímal jste se tak? Nebo teď zpětně vnímáte? A kdy se tato vaše herní pozice vyprofilovala? Bylo to tím, že prostoru nad sítí vládli vysocí dlouhání a hrálo se pouze na jednoho smečaře?

Já si nemyslím že smečaři byli vysocí a polaři malí. Takový Míra Polák byl o půl hlavy menší než já a jaký to byl výtečný síťák. V mém případě šlo o kloubní rozsah kyčle. Já pomalu nedal nohu přes síť a háček jsem kopal z výskoku. Co se týče servisu, trénoval jsem ho hlavně v mládí. Musím poděkovat tam nahoru svému otci, který se mnou vydržel na hřišti třeba dvě hodiny. Já na něj dával jeden servis za druhým on mi vracel míče  zpět. V té době byl dobrý servis hodně platný a dokázal dělat body. V dnešní době by ale neznamenal vůbec nic.

Stejný zdroj mi taky přiblížil situaci, kdy s vámi po jednom osadním turnaji drtivě prohrál singla. Přičemž jste mu právě svým specifickým servisem nasázel 11 es, a to navzdory tomu, že i váš stav odpovídal konci turnaje a tudíž pokročilejší hodině. Je i tohle to, co dělalo nohejbal nohejbalem a co dnes již téměř vymizelo? To, že i po turnaji se dál na kurtu kopalo i mimo turnajové zápolení až do tmy, k čemuž neodmyslitelně patřila vášeň, oddanost, přátelé a také alkohol?

My byli na turnaji soupeři, ale i kamarádi. Nohejbalem jsme se bavili. Klidně jsme si během turnaje dali pivko i něco ostřejšího. Bylo to také tím, že ceny nebyly finanční. My vyhrávali trička, hrníčky a v lepším případě poháry. Často jsme po turnaji zůstali do druhého dne. To dělalo nohejbal nohejbalem.

Standa se vás ptal, jestli si ještě občas do míče kopnete. Máte ale i přehled o současném nohejbalovém dění, potažmo hráčích? Je nějaký, který vám za poslední dobu utkvěl v paměti, nebo jej díky jeho výkonům, povaze, hře sledujete?

Nohejbal sleduji už z povzdálí. Vidím turnaj u nás na Šacungu, jdu na Meridu. Párkrát jsem byl v Benešově na lize. Takže přehled ztrácím. 

Díky moc za vás čas Jirko. Otázka poslední je jasná a vždy stejná. Kam dál poputují nohejbalové kroky naší ankety? A jakou otázku, chcete-li, dané osobě položíte?

Asi nejlepší nohejbal jsem hrál s Víťou Kopeckým. Dva roky jsme v lize neprohráli  dvojku a jako favorité jeli na MR v Prostějově. A tam vypadli ve skupině. Dodnes to mám v hlavě. A tak se ptám: Jak to máš ty Víťo?


Díky Jiří.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal