Stanislav Jirchář

Další ze zástupců třídopadové éry, který žil pro nohejbal a věnoval mu svého času veškerou volnou chvíli. Tato doba "nespěchání" a oddanosti pohybu, přesněji nohejbalu, musela být stejně krásná. Stanislava jsem opět neznal. Ale stejně jako spoustu předešlých zpovídaných hráčů z jeho éry, mě přesvědčil o tom, že historie našeho sportu je psaná radostí ze hry, přátelstvím, správnou rivalitou a absolutní oddaností nohejbalu. Hezky se tyto rozhovory píšou. Člověk má chuť se na chvíli zastavit a zkrátka jen poslouchat (číst)... Nohejbalový cestovatel, obrovský srdcař a další skvělý sportovní parťák - Stanislav Jirchař


Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.

Pane Jirchář, vítejte v naší rubrice, do které vás přizval dlouholetý slovenský reprezentant, Laco Ivanecký. Když jste se o této informaci dozvěděl, co bylo první, co vás napadlo? Znal jste naši rubriku?

Znal. Volal mi Pavel Filo a informoval mě.

 

Laci ve svých odpovědí zmínil, že jste měl velký vliv na formování jeho hry. Tušíte čím? Laci taky zmiňuje, že jste proti sobě hrávali. Ale už se nezmínil, jestli jste hrávali také spolu. Tudíž jako soupeř jste ho mohl ovlivnit svou technikou, stylem,bojovností...?

S Lacem jsem se poznal, když jako student přišel na stáž do Kovohutí Děčín a seznámil se tam s Láďou Svobodou, který tam pracoval a byl průkopníkem nohejbalu v Děčíně. Měli jsme kurty na koupališti a náš trénink spočíval v každodenní hře a Laco tam s námi celou stáž strávil. Myslím si, že urputnost v každodenních bojích na něj měla největší vliv. Nikdo jsme nechtěli prohrávat. Nikdy jsem žádnou dorosteneckou soutěž nehrál a druhou odehranou sezonu v KP už jsem s Hanychovem postoupil do ligy. V jednom týmu jsme s Lacem nikdy nehráli. Pamatuji si, už ale nevím, v kterém roce, jsem hrál na neoficiálním mistrovství ČSSR v Košicích, a byl jsem jediný, který ho porazil a tím ho připravil o titul. Vyhrál Hloubětín, Laco skončil na balony druhý, já s Hanychovem až čtvrtý. A taková perlička-proti Láďovi jsem zahrál „skákaný háček“, což tam nikdo neznal a na to konto mě ohodnotili jako nejužitečnějšího hráče a obdržel jsem stejnou plaketu města Košic jako vítěz turnaje. Tu mám dodnes schovanou. Jinak co se Laca týče, byl to rozený blokař a smečař. Okoukat mohl určitě zarputilost a škálu úderů. My subtilnější hráči jsme tomu museli dát něco navíc, ať už na síti nebo v poli. Hra Laca a jemu podobných urostlých hráčů (Hochman, Smejkal) byla trochu jiná.


Laci využil také možnosti, položit vám otázku. Ta zní: "Stando sleduješ ešte nohejbal. A ako je na tom v Děčíne?"

Jinak nohejbal v Děčíně téměř umřel. Koupaliště se po revoluci zrušilo a toho času „chytří“ radní z něj udělali klidovou zónu – park údajně proto, že kdysi zde bylo pohřebiště. Dnes se tam tedy venčí psi a z kurtů zbyly jen siluety. Přes tuto nepřízeň radních Děčín postoupil v roce 2007 do extraligy, a to když se sem na sever vrátili bratři Tirpákové, nicméně v roce 2011 byla liga postoupena Vsetínu.

Začátek této ankety se hodně pohyboval ve vodách aktivních hráčů. Pouze sem tam vybočil k matadorům a pamětníkům této krásné hry. Podívám-li se však na posledních 10 zpovídaných osobností, v poměru 6 ku 4 vedou právě oni matadoři. Zvláště pak nyní si štafetu poctivě předává generace hráčů, která řádila v 80. letech. Co se vám vybaví se jmény jako Podzemný, Bertko, Šmejkal, Filo, Sobíšek, Hošek, Ivanecký...?

Všechno výborní nohejbalisté a soupeři, proti kterým jsem zažíval výhry i prohry. Jen bych pár dalších jmen doplnil: Ticháček, Hochman, Ficek, Polák, Láska, Forman, Žalud, Procházka, Včala, Lošťák, resp. přezdívkami: Bleza, Džuza, Krokodýl, Flaxa, Bota, Kocour.

Jaká vlastně byla vaše cesta k nohejbalu? Hráči vaší éry se ke kopání přes síť dostali většinou především díky fotbalu. Bylo to u vás obdobné?

Já jsem od školních let až do dorostu hrál fotbal. Po škole jsem nastoupil na učňák v České Lípě, abych se stal automechanikem. Začal mi scházet pohyb, a tak jsme s bráchou a bratrancem začali „čutat“ přes síť. Další příbuzný, který viděl, jak jsme do toho zapálení, nám sjednal setkání s již zmíněným L. Svobodou, se kterým se znal. Já šel na vojnu a bratranci pokračovali už tehdy ve Spartaku Děčín, který hrál KP. Po vojně jsem se hned hlásil na kurtech na děčínském koupališti a denně jsme po práci do večera hráli. Byl jsem 7 dní v týdnu na hřišti. Málo kdo tomu uvěří. Bez trenéra, specifického tréninku, pouze herní průprava. Jediná pomůcka byla medicinbal na laně, který jsme dávali čím dál výš a řezali do něj, kdo ho víc rozhoupe, až jsme měli oteklé kotníky. No nadšenci nebo spíš blázni... Po necelých dvou sezónách v KP jsem přestoupil do Hanychova. Načež jsme zvládli dvoukolovou kvalifikaci, postoupili do ligy a se spoluhráči Svobodou, bratry Polákovými, Čejkou, Formanem, Vlčkem a dalšími udělali 3 místo v týmech. Po čas druhé sezony nás posílil Ríša Novotný, který hned další sezonu odešel do Plzně a my sestoupili. Na to mě oslovil Jirka Soukal z DP Praha, kde právě skončil Franta Ticháček, kterého jsem měl nahradit. To byla výzva… Na druhou stranu poprvé za dobu, co jsem hrál ligu, jsem absolvoval trénink, který mi nic nedával a ani mě nebavil. Tak jsem se tehdy dohodl s M. Polákem, který Hanychov vedl, že se budu udržovat v kondici a herní pohodě, jak uznám za vhodné a budu jezdit jen hrát. Trénink byl tak opět jen formou hry na koupališti v Děčíně.

Jirka Soukal vedl DP a nikdy se mě neptal, jak trénuji, ani mě nenutil žádné tréninkové jednotky absolvovat. Já ho nechtěl zklamat a na koupališti přidal na intenzitě. Nedávno jsem se dočetl v nějaké kronice DP, že byl jediný, který prosazoval, abych do DP šel. Nakonec jsme ten ročník udělali 3. místo v týmech a s Jirkou, který se mnou hrál dvojky, 2. místo na „republice“. Tentýž rok probíhala kvalifikace na MR dvojic a trojic přes kraje a podařilo se, vyhrál jsem přebor Prahy. Myslím, že jsme s Fickem byli jediní, kteří ho vyhráli jako mimo pražští.

Na další sezonu se vrátil z nápravného zařízení Černý a já přešel do Liazu Jablonec nad Nisou, kde jsme se sešli s J. Vanyou (Džuzikem). Válčili jsme tam 2 sezony a bohužel nakonec sestoupili. Vrátil jsem se tedy do Děčína, za který jsem postupně odehrál zápasy ve 2 lize, KP a okresním přeboru. Mezitím postavil dům, vychoval 2 děti, absolvoval 5 operací kolen. Nakonec jsem usednul na lavičku Děčína, který toho času postoupil do extraligy. Po boku bratrů Tirpáků, Duspivy, Těšínského, Dvořáka, Růžičky a dalších jsem si tak ještě občas čutnul nejvyšší soutěž, když někdo scházel. Poslední mistrák jsem si zahrál v padesáti letech proti DP Praha… Dnes mě již navíc limituje železná kyčel, ale do balonu si občas kopnu.

Svaz slaví 50 let vzniku, k čemuž vzniká soubor 50 článků na Nohecmagazínu. Nohejbal pak čeká příští rok oslava 100 let od založení tohoto sportu, která by mohla symbolicky vyvrcholit již dvakrát odloženým MS v Praze. Sledujete tyto události? Máte současný nohejbal stále v povědomí?

Nohejbal občas sleduji, ale abych pravdu řekl jsem zastáncem původního nohejbalu, kdy šel balon několikrát přes síť a za balonem se vyjíždělo až do diváků. Dnes jsou pěkné tak 3 výměny z utkání, a to je málo. Bylo by pěkné, kdyby svaz uspořádal k výročí slezinu bývalých ligových hráčů. Spousta už jich bohužel mezi námi není, ale ostatní by se určitě rádi viděli a podiskutovali.

Když se ještě naposledy vrátím k Lacimu - zmínil, že jste byl špičkový smečař 80. let. Čím myslíte, že jste si u něj toto označení vysloužil? Mám tím na mysli, v čem jste byl jako hráč a smečař špičkový? Byla vaše pozice smečaře jasná od začátku, nebo jste se k ní postupně propracoval?

Asi všestranností. Dokázal jsem hrát jak technické balony do stran, tak háčky i smeče. Robustní hráči se prosazovali především ránou na zdaní lajnu. Byl jsem kdysi hodnocen dle svazu a tabulek jako 10. smečař i polař v lize. Ve dvojkách, kde jsem si navíc blokoval, jsem si nejvíce sednul v Hanychově s Tondou Vlčkem, v dopravkách s Jirkou Soukalem a v Děčíně s Vaškem Těšínským.

Jak vnímáte proměnu nohejbalu? Např. dřívější pojetí hry vs. aktuální jednodopadovou variantu na mezinárodních akcích? Nebo konfrontaci nohejbalu s jemu podobnými sporty hrajícími se ve světě (Jokgu a další...)?

Zrovna včera jsem na Eurosportu chvíli koukal na teqball žen. Tyto
sporty jsou jen podobné nohejbalu. Taky nelze porovnávat plochou dráhu a motokros. Jak jsem již říkal, původní 3-dopadový bez vyznačeného herního pole, to byla jízda…

Vaše odpovědi byly vyčerpávající a my vám velice děkujeme za váš čas nad nimi strávený. Čeká vás již odpověď jediná. Kterým směrem se vydáme za další nohejbalovou osobností? A na jakou její odpověď se budete těšit?

Mě napadá spousta jmen a spoluhráčů, se kterými jsem toho hodně zažil a o kterých sem tam něco slyším. Třeba Míra Polák, že na tom není zdravotně dobře, tak mu přeji hodně zdraví. Nebo Džuzik, že má vyměněnou kyčel, tak doufám, že si ještě kopne. Ale o Jirkovi Soukalovi jsem neslyšel nic… Rád bych věděl, jestli je ještě aktivní v DP, jestli si ještě někdy do něčeho nebo „někoho“ čutne ????. On byl svého času jedním z nejlepších polařů v republice a kopací techniku měl darem od pánaboha. Za mé éry se hráli dvojky stylem smečař (blokař) + nahrávač a my jsme začali s cloněním smečaře soupeře, tak aby na útoky byl polař, kterého bylo snazší vychytat při útoku, a tak se dařilo získávat 2-3 body přímo ze servisu.

Na závěr bych rád popřál hodně zdraví všem nohejbalistům, ať je to čím dál víc baví. Totéž přeji všem lidem, kteří se okolo nohejbalu pohybují a v roce 2022 a dalších budou.


Díky Stanislave.

Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal