Po prázdninové pauze se kromě ligových soutěží rozjíždí i naše rubrika o nohejbalových osobnostech. Možnost otevřít ji po dvouměsíční pauze dostal po pozvání Petrem Vítem hráč, kterého jsem vůbec neznal. A kromě velikých zdravotních problémů a přesto veliké chuti do života a optimismu má další nohejbalová osobnost obrovské nohejbalové srdce. Rozený vypravěč a pamětník, Pavel Filo.
Pavle, vítáme tě po prázdninové pauze v naší rubrice nohejbalových osobností, do které tě přizval Petr Vít. Mluvil o tobě s jistým zápalem jako o svém učiteli. Co se ti tedy vybaví jako první, vzpomeneš-li si na Petra?
Při první myšlence na Petrovo nohejbalové začátky - tak to je děda Horáček, který s malými kluky (Péťou a Ondrou) chodil na ,, Mládí" . Chlapci nebyli vyšší než sako, merunu měli pod paží a pozorně naslouchali radám trpělivého dědečka. To se nedá zapomenout.
Petr tě popsal jako velikého vypravěče. Což mi potvrdil náš telefonát. Vzpomínáš rád? A rád o tom vyprávíš? Jak tě vlastně pojí nohejbalový Žatec?
Rád na ty časy vzpomínám, byli jsme mladí, relativně zdraví a hlavně hraví. Měl jsem v nohejbalovém životě štěstí, že jsem byl obklopen partou lidí, nejen hráčů, ale i funkcionářů a fanoušků, kteří mi tak nějak pomáhali utvářet osobnost a připravili mi do života. Ať už to bylo od cca 12-ti let v Žatci, kde jsme jako kluci ze začátku seděli na plotové zídce a čekali, až budou ,,chlapi" ( kterým v té době bylo 25 - 30 let) odpočívat a mi jsme mohli jít překopávat balón přes síť. Občas nám dali na nanuka a my jim za to přinesli pár točených piv z nedaleké hospůdky Slávie. Za to jsme si mohli ještě na konci tréninku kopnout a hlavně zamést kurt. Je to možná neuvěřitelné, ale o koště jsme doslova prali.
Petr dostal možnost položit ti otázku a využil jí.
"Ta osoba je Pavel Filo ze Žatce a zajímalo by mě jak vnímá vývoj nohejbalu on a to jak po herní stránce tak obecně." Jak tedy Petrovi odpovíš?
Na Petrovu otázku odpovím asi toto : nohejbal jako takový rád sleduji, nikam bych ho neposouval, spíše bych vrátil hru dvojic na celé hřiště na MS. Určitě je silovější, ale jsou stále hráči, kteří mají ,,oči na noze" a dokáží chytře umístit balón. Z mého pohledu tam patříš také. Pak je tu věčné téma, někdy mi přijde, že se hráči nerespektují, nepřiznávají si vzájemně sporné míče, které rozhodčí nemůžou vidět.
Jaká tedy byla tvá cesta k nohejbalu, Pavle?
Když jsme v klubu začali trénovat, bylo nás asi 16 kluků, v 14 -15 - ti letech už nás zůstalo jen pár. A začal ten pravý nohejbal s mistrovskými zápasy od okresních přeborů až po republikové. V té době jsem se spoluhráči vyhrával pravidelně přebory severočeského kraje, pravidelně jsme byly účastníky MČR dorostu a povedlo se nám vozit také nějaké medaile, včetně té nejcennější - byla to první zlatá v historii klubu TJ Šroubárna Žatec (to bylo slávy). Od 16 - let jsem začal kopat s ,,A" týmem dlouhodobou soutěž a to byla škola. V dobrém slova smyslu. Starší hráči mi přijali mezi sebe, trenér Čada nás mladé nenechával na lavičce, ale nasazoval nás i na rozhodující zápasy. Tak jsme získávali ,, skalpy" i hráčů, ke kterým jsme vzhlíželi. V Žatci jsem dostal poctivé základy nohejbalové i kulturní, protože po zápasech se většinou, spíše pokaždé konala diskuze, zápas se rozebíral...( ještě že jsme měli a máme tolerantní tu druhou polovičku manželství)
Po dorostu přišla vojna v Dukle Písek (VTJ). Opět jsem měl štěstí na trenéry, kteří nebyli jen vojáky z povolání, ale i chlapi s nohejbalovým srdíčkem a uměli sem tam zahladit nějakej ten úlet... Spoluhráči - sešla se tady bezva parta, díky klukům z Prahy jsem si zahrál i na prestižních osadních turnajích. Parta - sešlost hráčů, která po zimní přípravě doslova semlela Jihočeský kraj a přes kvalifikace jsme postoupili do nejvyšší soutěže. V rozhodujícím zápase jsme porazili tehdy ,,nadupané" kluky z Admira Kobylisy. S tím nikdo nepočítal, ani ve snu... Hráli jsme ligu a udrželi jsme ji i před odchodem do civilu. Tady bych vyzdvihl férovost jednoho spoluhráče, který byť se vracel do mateřského oddílu, který byl po vzájemném zápase vítězstvím Dukláků odsouzen k sestupu, makal a nic nedal zadarmo... prostě pan Hráč, hráč s fair play myšlením.
Po vojně jsem měl nabídku k přestupu do jiného klubu, ale v té době jsem si nedovedl představit kopat za jiný klub. Okoštoval jsem ligu v Písku a v hlavě jsem měl jen jednu myšlenku - kopat ligu Žatci. Nějaké neúspěšné kvalifikace jsme už měli za sebou. Kádr se posílil hráči z okolí a v r.1989 se nám to konečně podařilo pod hlavičkou TJ Agrostav Žatec. Konečně byla v Žatci liga, to bylo asi nejvíc.
Jsi už ze starší nohejbalové generace. Úroveň dnešních MS či ME byla tvým dobám ještě dost vzdálená. Jaké vítězství mělo v tvé nohejbalové éře největší hodnotu? Dá-li se to říci? Bylo to MČR? Klubové vítězství? Či vítězství na nějakém velikém uznávaném turnaji?
Když pominu medaile z republik ať z dorostu, mužů, nebo zlatou medaili ze Zemědělské sportovní olympiády z téhož roku, či 4. místo v Československém poháru, byla to radost, ale - liga je liga. Byla odměnou všem lidičkám, kteří se od založení klubu o nohejbal a jeho zázemí starali, fanouškům, ,,bafuňářům", trenérům, hráčům. Od té doby se v Žatci hraje nejvyšší soutěž i když pár sestupů bylo. Já jsem se ještě pár sezón podílel, ale ještě podle starých pravidel, kde se dalo zakončovat útok více technickými finesami.
Sleduješ ještě nohejbal, Pavle? Třeba nejvyšší mužskou soutěž, extraligu? Přeci jen, herní pojetí se výrazně změnilo a úroveň hry zvýšila. Baví dnešní pojetí nohejbalu bývalého hráče z dob, kdy se dalo na tři dopady s míčem technicky doslova kouzlit?
Když dnes vyprávím, že se dalo ve trojce ,,háčkovat", nebo naznačit úder pravou nohou, nechat si podskočit pod blokem balón a pak do toho praštit levou, nebo balón ,,zabalit" do saka, koukají na mě nevěřícně - byl na to čas, tři dopady měly své kouzlo...na druhou stranu jsme hru na dva dopady měli zažitou, voleje z náhry se hráli běžně. Byli jsme zvyklí dát první příjem (zarážku) k saku, nahrávač pak mohl tvořit. Zápasy měly plno výměn, chybovalo se minimálně. Často prohrál ten, kdo jednou v setu zkazil... V dnešním pojetí hry mi toto dost chybí. Hra je rychlejší, spíše silová. Dřív někdo občas vystřihl ,, nůžky", dnes hráči udělají skoro stojku a kopou - vypadá to atraktivně, ale raději bych viděl šlajs z půlky hřiště - a šlapanej. Na druhou stranu obdivuji smečaře, kteří umí ,,klepáky" - to jsem se nikdy nenaučil. Přesto rád chodím na nohejbal, když mi to zdraví dovolí, koukat a fandit. Někdy se do hry vžiju a ,,kopu" pod stolem na vale. Někdy se svezu podívat i na zápas, či turnaj mimo domácí prostředí. V tv si také nohejbal nenechám ujít, už i proto, že v repre máme zástupce z našeho oddílu a trenér je mi také osobou blízkou. Rád také sleduji Pohár veteránů, mám tam ještě pár spolu i protihráčů se kterými mi spojuje kamarádské pouto z dob minulých. Před pár lety sme si dali s bývalými ,, Dukláky" sraz na turnaji zařazeném v Poháru veteránů u nás v Žatci. Můžu zodpovědně říct, že tolika mistrů od ČR po Světové na jednom kurtu nikdy snad nebylo...
Sleduješ úspěchy bratrů Vítů, na jejichž nohejbalových počátcích jsi byl?
Na výkonech bratrů Vítových si žádné zásluhy nepřičítám, když kluci začínali, já nedobrovolně končil. Ta jedna sezóna, když jsem se podílel s kamarády na spolu trénování ,, špuntů" nestojí za řeč. Rád ale sleduji jejich výkony. Ondru asi netřeba komentovat, je to Champion. Petr je však u mě jeden z nejlepších univerzálů, kteří po antuce běhají. Nahrává, blokuje a při útoku umí koukat, umístit s citem balón, ale i nekompromisní ránou zakončit hru.
Pavle, děkujeme za tvůj čas i odpovědi. Otázka poslední a standartní. Čí odpovědi si budeš chtít příští měsíc přečíst? A využiješ možnost položení otázky?
Štafetu bych předal bývalému trenérovi Jiřímu Sobíškovi z Písku.
Otázku bych měl tuto.
Zdravím Tě Jiří. Dalo by se spočítat, kolik budoucích mistrů od ČR až po mistry Světa prošlo oddílem za Tvého působení? Který s Tvých svěřenců byl TOP?
Díky Pavle!
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal