Jak už Petr Gulda ve svém předešlém rozhovoru zmínil, Jirku "Botu" Šmejkala lidé vnímají všelijak. Někteří ho mají rádi, někteří vůbec. I taková je dnešní společnost. Já Jirku znám především díky nohejbalovým kempům žen, dětí a mládeže v Chabařovicích. Tam si mě vytáhl jako trenéra a já zjistil, že mě vlastně i baví předávat někomu ty malé zkušenosti, ale pevné základy a herní návyky, na kterých nohejbal stojí, a které se nemění. Tyhle časy považuji za vrchol nohejbalové pohody, o které i Jirka často mluví. O přátelství, dobré partě...zkrátka pohodě. Jirka vlastně hodně mluví. A ten, kdo ho zná, to ví. A jelikož tento rozhovor vznikal telefonicky, samotný přepis byl opravdovou editorskou maturitou. Ale několikrát jsem se při našem telefonátu přistihl, že Jirka mluví a mluví...a já vlastně s chutí poslouchám a poslouchám. Jirku jsem už jako hráče nezažil. Ale je zřejmé, že on toho zažil hodně. A byl jedním z nejlepších z nejlepších. I proto má dnešním nohejbalistům i mládeži pořád co dát. Minimálně ty vzpomínky, příběhy a historky, které by z nohejbalové historie rozhodně neměly vymizet.
Jirko, štafetu ti předal Petr Gulda se slovy, že si proti tobě zahrál a pamatuje si tě ještě jako hráče. Pamatuješ si také ty jeho? Třeba na vaše setkání, které patřilo mezi ty první? Zda-li to bylo na úrovni turnaje, či ligové soutěže? Pokud ano, jak si jej z této doby jako hráče pamatuješ?
Děkuji Petrovi za předání štafety i milá slova. A především za skvělou spolupráci v komisi reprezentace, kde spolu působíme. Petra si pamatuji velice dobře. V 90. letech, na sklonku své kariéry, jsem se jako aktivní hráč účastnil vyvrcholení turnajové sezóny a posledního nohejbalovému svátku roku – Poslední smeče. Měl jsem v povědomí moravské celky. Ale dres Moravská Slavie Brno jsem ten den viděl poprvé. Nebyla to jediná věc, která mě zaujala. V tom dresu hrál velice šikovný a technický hráč. Když jsme proti sobě hráli ve skupině, ačkoliv to byl soupeř, bavilo mě sledovat, jak mé údery vybírá technicky velmi netradičně – přes nohu. Nejen díky tomu jsem ho poté i po zbytek turnaje sledoval.
Petrův výčet tvých aktivit pro nohejbal, za které si tě bezesporu váží a i díky nim si tě vybral jako další Nohejbalovou osobnost, si opravdu nemusí moc lidí uvědomovat, nebo je vnímat. A to je Petr popsal možná i dost okrajově a přesto jsou obdivuhodné. Proto mě napadá jednoduchá otázka, kterou samozřejmě rozvinu. PROČ? Proč tohle člověk dělá? Proč je ochotný tomu (našemu malému, neziskovému) sportu obětovat takové množství času a energie? Je to pravdu taková vášeň? Taková životní náplň? Nebo dluh nohejbalu, za ty chvíle, co jsi s ním prožil jako aktivní hráč s obrovskou spoustou úspěchů a stále prožíváš jako trenér, potažmo funkcionář? V čem to tkví?
No…já to vlastně všechno podědil po otci. Tomu je nyní 88 let a je posledním žijícím členem pětičlenné party, která se v polovině 60. let rozhodla přejít od turnajů k řízené soutěži, sestavila pravidla a založila Pražskou ligu. Začátek takové soutěže zabere spoustu času a ten tomu táta naplno věnoval. A mě bral všude sebou. Tudíž jsem se díky tátově vášni kolem nohejbalu motal od útlého věku. A přesto, že jsem se jako většina mládeže naší generace věnoval sportu všestranně, a dlouhou dobu u mě vedl fotbal, ve kterém jsem se dostal až do výběru Prahy, nohejbal nakonec zvítězil a já ho začal hrát naplno. Tenkrát na extraligu chodilo 300 až 500 diváků a zápasy byly opravdovou událostí. My, jako nohejbaloví žáčci, jsme vybírali vstupné 3 Kč a měli jsme ohromnou radost z této důležité funkce především proto, že jsme toho všeho mohli být součástí. Ta atmosféra byla strhující a my si nepřáli nic jiného, než být jednou tak dobří, abychom na tom kurtu taky mohli před diváky měřit síly s těmi nejlepšími. To bylo tenkrát ještě za oddíl TJ Praha Podolí. A podívám-li se do nedávné současnosti - po mistrovství v roce 2004 v Prostějově od národního týmu odešli trenéři. Samotnými hráči jsem byl osloven pro tuto novou roli a s radostí jsem jí přijal. Začala má nová nohejbalová etapa a já byl s nohejbalem opět v jednom kole. Kromě národního týmu si svůj čas vyžádají také tréninková centra, kempy nadějí…no zkrátka, za rok 2019 to bylo 41 víkendů s nohejbalem. A to člověk asi musí mít opravdu v genech. Takže díky, táto.
Petr měl, jako každý zpovídaný, možnost, položit další osobnosti otázku. Ta jeho pro tebe zní: "Jirko, jak to vidíš s budoucností nohejbalu? Dejme tomu za 10 let?"
To je těžká otázka. A myslím, že Petr to ví. Je především potřeba překlenout toto nepříjemné období. Covid ovlivnil všechny sporty a musíme doufat, že se k tomu našemu, po této nepříjemné pauze, vrátí co nejvíce hráčů. Díky kempům mládeže a jednorázovým republikovým akcím vím, že talentovaných žáků a mladých hráčů máme skutečně hodně. Bohužel se občas stane, že jsou třeba v malých oddílech a ty velké mají problém si jich všimnout a dát jim šanci. Proto by měli trenéři a vedoucí týmů tyto akce objíždět. Také bych si přál, aby současného prezidenta svazu, jehož bezesporné a skvělé práce a schopností si velice vážím, ve VV doplnila mladá krev a s tím těžkým břemenem mu pomohla. Nové tváře by daly nohejbalu energii, náboj, impuls a náš sport by se určitě podařilo více zviditelnit a propagovat. Také si moc přeji, aby se navzdory současnému stavu podařilo co nejdříve nastartovat sezónu a rozjet smysluplné soutěže. A především uspořádat již jednou odložené MS v Praze. Krásná akce, krásné místo, veliká propagace nohejbalu. Získat zlaté medaile před našimi diváky by byla veliká oslava našeho sportu. Nehledě na to, a to si možná někteří neuvědomují, že my ty medaile z šampionátů potřebujeme – kvůli dotacím a finanční závislosti na státu. Díky všem těmto výše popsaným věcem, Petře, věřím, že náš sport má i za 10 let našlápnuto k dobré budoucnosti.
Petr zmínil ještě jednu věc, a tím Petrovu předávku štafety opustíme. Zmínil, že tě někteří lidé vidí rozporuplně. Vnímáš to stejně? A jakou myslíš, že to má případně příčinu?
V 90. letech jsem díky profesi řídil a staral se o velké množství lidí. Řemeslo se samozřejmě přeneslo i trochu do sportu. A to v tom smyslu, že chceš-li (v obojím) po někom něco navíc, může se to setkat s jistou nevolí. A já šel na obou těchto polích do všeho vždy naplno, což sebou v kombinaci s mou upřímností mohlo přinášet jistý tlak na lidi v mém okolí. To je věc, která mě ve spojitosti s tvou otázkou napadá. Protože jinak žádnou nevoli necítím a do očí mi nikdo nic neřekl. Dnešní doba svobody slova a především hrdinské anonymity na diskuzních fórech či sociálních sítích tomu i nahrává. S tím já však již delší dobu nijak nebojuji a vlastně to ani neřeším. Vím, co dělám a hlavně jak. Věřím sám sobě, nemám z toho prospěch a především – a to mě při odpovědích na tvé otázky napadlo už několikrát – NELITUJI!
Jak už zde bylo zmíněno, v zádech ti stojí mnoho nohejbalových úspěchů. Dá se nějaký z nich vyzdvihnout nad ty ostatní? Dokázal bys to?
Jsem rád a vlastně i hrdý, že za ten čas tomu věnovaný, se dostavila odměna formou právě úspěchů. Za naší hráčské kariéry se ještě mezinárodní akce nekonaly. Okolní nohejbalový svět neexistoval. Proto bylo největším úspěchem stát se mistrem ČSR nebo ČSSR. Získat titul mistra republiky. Jedná se o kolektivní sport. A proto díky spoluhráčům, se kterými jsme si skvěle sedli jak lidsky, tak i herně a vytvořili jsme společně silný tým, se nám jich podařilo získat 23. Možná by jich bylo ještě o maličko více, kdybychom se na konci 80. let nerozhodli bojkovat MČR. Tenkrát nemohly z nepochopitelných důvodů startovat mimopražské týmy. Na jejich podporu jsme tedy 2 nebo 3 mistrovství bojkotovali, dokud se nevrátilo k původním startovním podmínkám. Za zmínku stojí také rekord z dorostenecké soutěže. Po dobu tří let se nám podařilo vyhrát MČR dvojic, trojic a i družstev. Jednalo se tedy o 9 titulů v řadě a to v letech 1974, 75 a 76. A jelikož jsem již pamětník a tedy hodně pamatuji, zmínil bych rád ještě jednu perličku. V létě se pořádala série devíti osadních turnajů. Kdo neměl povinnou dovolenou, nenechal si tuto grand prix po osadách utéct. Některé z turnajů k mé velké radosti vydržely dodnes – Askalona, Havran, Merida, Šacung, Zapomenutých, Dashwood… Na těchto turnajích se scházela absolutní špička. A nám se v létě 1978 s Peterem Rosenhaimem a Vláďou Sehnalem v dresu Dukly Písek podařilo všech 9 turnajů vyhrát. Na to vzpomínám velice rád!
Jak Petr zmínil, jsi díky pravidelným návštěvám ligových utkání i jednorázových akcí napříč všemi kategoriemi takříkajíc v obraze. Jak vnímáš vývoj hry, techniky, typy hráčů, pravidel na tuzemské i mezinárodní úrovni…?
Myslím, že v naší zemi se k nohejbalu přistupuje opravdu dobře. Je vidět, že jsme jeho zakladatelé a že nad ním přemýšlíme. Nižší soutěže a třídy mají možnost hrát na 3 dopady. Tedy takový nohejbal, který byl na úplném počátku. Díky tomu si ho může kopnout prakticky každý. Vyšší soutěže již díky úbytku dopadů logicky potřebují vyšší fyzickou zdatnost a vybavenost. Když vidím náš reprezentační výběr jak to na srazech mydlí na jeden dopad, je to nádherný sport. Část nohejbalové veřejnosti tato pravidla odsuzuje, neboť nemá možnost vidět to nejlepší podání této herní varianty. Proti českému týmu bude na druhém konci sítě stát vždycky jiný soupeř, než my, Češi. A tudíž kvalita hry půjde vždy o něco dolů. Kor teď, když je nohejbal na ústupu i u našich největších dřívějších rivalů – na Slovensku. Snažíme se na mezinárodní úrovni prosadit dva dopady. Ale marně. V zahraničí chtějí mít z futnetu sport. Náročný sport s náročnou technikou a spoustou běhání a pohybu. I když to bude vždy na úkor kvality. Dobrým počinem ve vývoji pravidel pro ME a MS jsou také výkonnostní divize. Rádi bychom ještě do B divizí prosadili dva dopady. Aby týmy poznali krásu a variabilitu našeho sportu, zdokonalily se v něm a poté lépe přešly na jednodopadovou verzi. A co se týče typu hráčů – populace roste. Za nás byl hráč s výškou 185 cm opravdoví čahoun. 190 cm měli v lize maximálně dva hráči. Techniku a údery k zadní lajně vystřídala rychlost a razance. A je to tak ve všech sportech, takže je v pořádku, že nohejbal nezůstává pozadu. Je to přirozený vývoj, který sebou nese také to, že dnešní hráči jsou atletičtí typi. Skuteční sportovci. Což dříve také nebývalo pravidlem.
Nepletu-li se, máš dva syny. Ale další příjmení Šmejkal jsem v nohejbalovém prostředí nezaznamenal?
Ano. Byl jsem hodně vytížen prací a pak také, jak je patrné z řádků výše, nohejbalem. Své syny jsem však vždy vedl ke sportovní všestrannosti a až do dorosteneckého věku hráli na velice dobré úrovni fotbal. K nohejbalu jsem je však nikdy nenutil a je samotné to jako mě, u mého táty, nechytlo. Ovšem v roce 2008 navštívili MS v Nymburce a tehdejší atmosféra je strhla natolik, že mi tam poprvé vyčetli, proč jsem je do nohejbalu více netlačil. Možná škoda. Levák a pravák…to by šlo dobře ????
Předpokládám, že nohejbal ti kromě radosti ze sportu dal také spoustu přátel a kamarádů. Možná i to je jeden z důvodů, proč mu stále věnuješ tolik času a energie. Stalo se, že ti nějaké přátele i vzal?
Nohejbal mi dal strašnou spoustu přátel – díky za ně!!! Kamarádství a zážitky jsou v našem malém sportu, který vznikl na osadách, klíčové. Ty, kteří tento rozhovor čtou, tímto zdravím a všem děkuji. Díky srazům a třeba i turnajům veteránů, nebo našim miniturnájkům, díky společné vášni pro sport a našemu stařeckému plácání do košíčku či tenisáku, se vídáme dodnes. I díky funkcionářské pozici mi nohejbaloví přátelé stále přibývají. A to především v řadách pořadatelů na menších městech, kde nohejbalu fandí a dělají mu dobré podmínky. Nerad bych na někoho zapomněl. Ale určitě nezapomenu, kolik přátel mi nohejbal ne vzal, ale dal!
Jirko, my moc děkujeme za tvou ochotu i čas a zbývá ti už jen odpovědět na poslední otázku. Kdo bude tou další Nohejbalovou osobností, která dostane prostor v naší rubrice? A využiješ možnost položit jí otázku?
Kromě zaštiťování národních týmů trénuji také ženy. Proto jsem velice rád, že se mezi nohejbalové osobnosti již dvě ženy se svými rozhovory prodraly. Naváži na ně a bez váhání předám štafetu Anetě Fojtíkové. Ta v loňském roce dokázala ovládnout všechny jednorázové akce. Tedy dvojice, trojice i singly. A to u prvních dvou kategorií bez své parťačky a v trojkách dvorní smečařky Růženky „Inky“ Řehákové, která měla kvůli zranění kolene pauzu. O to více je to pro mě mimořádný výkon i zážitek, ke kterému jí gratuluji a děkuji za něj. A zároveň ve spolupráci s ČNS pracuji na tom, aby byl dodatečně ohodnocen. Aneta je po právu součástí této rubriky nohejbalových osobností. Neboť osobností už skutečně je!
A má otázka pro Anetu zní: „Nelituješ přechodu od slibně rozjeté fotbalové kariéry k nohejbalu? Nedalo by se oslovit a přetáhnout více takto technicky vybavených talentek z fotbalu k nohejbalu? A budeš nohejbalu nadále věrná?“
Díky Jirko
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal