Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Jirko, vítáme vás v naší anketě, kterou si hráči mezi sebou "pinkají" už nějaký ten rok, a tak došlo i na vás. Poděkovat za to můžete Kamilu Průchovi, který byl posledním zpovídaným a při předávání štafety si vzpomněl právě na vás. Proto se jako úvodní, a již standardní otázka, nabízí, co se vám ve spojení s Kamilem jako první vybaví?
Kamil je opravdu můj veliký kamarád a jsem moc rád, že nás vlastně nohejbal dal dohromady. Prožil jsem s nim a doufám, že ještě prožiju, spoustu legrace jak na hřišti tak i mimo něj. Kamil je prostě kluk s velikým srdcem a kamarád s velikým K!
Když jsem dal Kamilovi možnost položit vám otázku, reagoval následovně: "Rád bych předal štafetu opravdové nohejbalové legendě. Vypravěči a mému výbornému kamarádovi Jirkovi Krokodýlovi Stojanovi. Rád bych ho poprosil, ať už přestane říkat, že mám tu techniku zakázanou. Přenáší to pak totiž i do tenisu. A na co se ho mám tak zeptat? Myslím, že otázka je v tomto případě zbytečná. Jak začne mluvit, už nikdy nepřestane. Možná jedině, jestli by mi nepůjčil nejaký prachy?" Je tedy zřejmé, jak vás Kamil vnímá. A rozhodně není sám. Nicméně s tou technikou se přepočítal. Tu na něj prásknul někdo jiný, ne vy :-) Nicméně otázka nakonec padla. Tak jak Kamilovi odpovíte? :-)
Techniku už Kamile neřeš. Lepší už to stejně nebude! A prachy ti samozřejmě půjčím. Doufám, že je můžu poslat na tvůj palmární účet...?
Každá cesta mezi legendy, jak vás nazval Kamil, a osobnosti, jak nese název naší rubriky, je většinou dlouhá a spletitá. Jaká byla ta vaše?
Moje cesta k nohejbalu byla vlastně úplně jednoduchá. Jako každý kluk v naší dobé jsem začínal v sedmi letech fotbalem. A jelikož jsem vyrůstal na jednom z prvních sídlišť v Praze, za naším domem byla škola se školním hřištěm a v domech okolo bylo plno mladých rodin, tak tam bylo hodné kluků
stejně starých jako já. A už od mala jsme se scházeli na tom hřišti a hráli všechny možný sporty a asi když mi bylo 10 let tak se tam začala hrát tenkrát ještě pražská liga, kde působil tým Slavoje Hloubětín. My se na ně začali chodit dívat a samozřejmě jsme se snažili i my kopat přes síť, tenkrát teda ještě přes provaz. A to tam hráli opravdu velcí hráči. Např. Lánský, Ticháček, Ředina atd. A právě pan Ředina si všimnul asi 10 kluků, kteří se to snaží naučit a ujal se nás jako trenér. Začal sen nám věnovat. A musím říct, že z nás vychoval spoustu ligových hráčů a že už někteří z nás v 17 letech hrávali nejen dorosteneckou, ale už i 1. ligu dospělých. Vlastně kluci z jednoho činžáku mohli tenkrát sestavit jeden kvalitní ligový tým. Kluci jako bratři Sehnalové, Koudela, Ćermák, Hasil atd.se stali později oporami Slavoje Hloubětín, který byl v té době určitě nejlepší tým v tehdejším Československu a s trochou nadsázky i na světě.
Za svou bohatou kariéru jste si vysloužil několik přezdívek. V tuzemsku se vám neřekne jinak než "kroky" (krokodýl), naši východní bratři vás zase častovali výrazem "čagan". Jak jste se k těmto přezdívkám dostal?
Krokodýl, a pak i zkrácenou verzi Kroky, jsem už dostal asi jako pětiletý kluk, když jsme s mým bráchou, který je o dva roky starší a musel se tudíž o mě starat, šli bruslit s partou kamarádů na Hloubětínský rybník. Krátili jsme si cestu přes potok Rokytka a já se na tenkém ledě propadl a v tom někdo z těch mých kamarádů vykřikl "Hele krokodýl". A bylo to. Ale to jsem tenkrát ani nemohl pomyslet, že mě ta přezdívka vlastně bude provázet celým životem. A tu verzi Čagan nevymyslel nikdo ze Slováků nohejbalistů a ani jí směrem ke mě nepoužívají. Začal ji na vojně v Dukle Písek používat můj spoluhráč Petr Rosenhaim, který jí slyšel na fotbalovém zápase Dukly Písek, kde tenkrát hrál můj brácha stopera a jeho slovenští spoluhráči na něj takhle pokřikovali. Ale říkal mi tak vlastně jenom Petr.
Nohejbalovou veřejností své dekády jste byl vnímaný jako pan blokař. Případně blokař specialista. Dlouhonozí blokaři bývají však většinou komplexní a pokryjí si i tu útočnou, smečařskou činnost. Čím to, že vám se do toho útoku tolik nechtělo?
No to má jednoduché vysvětleni. Prostě mě k tomu nepustili moji osudoví spoluhráči. Byli to prostě páni smečaři. Např.JIrka Bota Šmejkal, Pepa Hochman, Petr Jim Sehnal, Jindra Žalud, Kamil Průcha a tak jsem se stal vlastně jejich blokařem. A tak to bylo vlastně po většinu mého nohejbalového života. Ale nikdy mě to nemrzelo, protože být spoluhráčem takových borců, bylo opravdu něco a jsem moc rád, že jsem jim mohl svým blokem snad pomáhat.
Další vaší vysoce ceněnou vlastností byla rozhodně týmovost. Měl jste ji v sobě jistě i ze sportů, kterým jste se věnoval od mala. Tedy především fotbalu a atletice. Jak byste komunity kolem těhle sportovních odvětví porovnal? Ta nohejbalová, a kor vaší dekády, mi totiž přijde vyloženě specifická.
Nohejbal v mojí době byl naprosto specifický sport. Nejen tím, že se to hrálo většinou jen v tehdejším Československu, ale i tím, že v tom nebyli skoro vůbec žádné peníze a my to dělali úplně zadarmo. Spíš jsme do toho ještě dávali svoje peníze, ale dělali jsme to s velikým srdcem a láskou k tomuto sportu. Je úplná bomba, kolik mi tento sport dal kamarádů a dokonce jsem díky nohejbalu poznal i svoji ženu Slávku, která pak sama začala hrát nejvyšší nohejbalovou soutěž žen. A můžu říct, že žádný sport, kterým jsem se v životě věnoval, mi nedal tolik zážitků a kamarádů jako právě nohejbal.
Jak se vám při vašem povolání hledal prostor pro nohejbalovou kariéru? Hrál jste dlouhé roky nejvyšší soutěž na různých místech Především však v rámci Prahy. Spoustu tréninků, o víkendech zápasy...
Já jsem vyučen mechanikem polygrafických strojů. A později jsem se stal řidičem taxíku, což byla souhra spousty okolností. Ale díky tomu jsem se mohl věnovat nohejbalu dokonce i jako trenér mládeže, protože jsem pracoval v noci. Mimochodem mým šéfem a i mistrem, byl můj první nohejbalový trenér p. Ředina. A samozřejmě nebýt pochopení mojí ženy a vůbec celé rodiny, která vlastně se mnou mimo ligová utkání absolvovala skoro všechny letní nohejbalové turnaje, na kterých jsme trávili všechny víkendy, a to místo rodinných dovolených A za to bych jim chtěl poděkovat!
Koho vnímáte jako svého osudového spoluhráče? Někoho, kdo vám nejvíce utkvěl nebo nejvíce dal? Ví se, že vám hodně klapala dvojice s Jindrou Žaludem, který hodně využíval vaší precizní obrany na bloku a dokázala si kolem vás zbytek prostoru oběhat.
Těch bylo víc, ale moji opravdu osudoví spoluhráči byli vlastně dva. Jirka Bota Šmejkal a Jindra Žalud . S prvním jmenovaným mě pojí nejen celoživotní kamarádství, ale i mnoho nohejbalových a osobních zážitků. S Botou jsme opravdu tomuto sportu dávali skoro všechno a i spoustu medaili na republikové úrovni jsme vyhráli hlavně za éry Slavoje Hloubětín. A také na letních turnajích se dlouhá léta ještě se spoluhráčem a vynikajícím nahrávačem Láďou Bobikem Sehnalem pohybovali a umisťovali na bedně a mnoho let úplně na jejím vrcholu. Díky kluci. A Jindra Žalud. To byla osobnost sama o sobě. Pan hráč s obrovským srdcem, který už bohužel není mezi námi. Jindra nesnášel porážky v čemkoliv a byl velikou osobností jak na hřišti, tak i mimo něj. Do družstva TJ Podolí Praha mě vlastně přivedli moji spoluhráči z vojny Petr Rosenhaim a Pepa Slavik. S Jindrou a spoluhráči z Podolí jsme vytvořili bezva partu a začali jsme mít úspěchy na mistrovstvích ČR a i ČSSR. Tato éra trvala asi sedm sezón. Pak jsem ještě působil jeden rok v týmu Kobylis, kde se formoval nový tým okolo Petra Drahokoupila a Honzy Máni Vocela. Potom mě ještě přemluvil můj kamarád Kamil Průcha, abych pomohl nováčkovi nohejbalové 1.ligy družstvu Jihlavy a pak se opět moje cesta spojila s klukama z týmu Slavoje Hloubětín, se kterými jsme přestoupili do družstva TJ Solidarita Praha a spolu pokračovali v nohejbalové kariéře. A s tím souvisí i předání moji pomyslné nohejbalové štafety.
No a když už jsme u těch jmen, komu dál předáte pomyslnou štafetu naší ankety o nohejbalových osobnostech? Seznam se nám krátí o ta jména, která už svou troškou do mlýna přispěla. Vody nohejbalu jsou však tak rozsáhlé a hluboké. Takže o další jistě nebude nouze. Tedy?
Rád bych jí předal Mirkovi Jakoubkovi, nejen mému kamarádovi, ale i výbornému hráči a hlavně funkcionářovi, který pro nohejbal na Solidaritě a i pro nohejbal jako takový, udělal a dělá strašně moc. A otázka pro tebe Míro. Mirku, doufám, že když jsem ti předal tuto štafetu, nebudu muset platit oddílové příspěvky a doufám, že pro nás máš ještě něco ve fondu?
Takže nohejbalu zdar a všem přeji hodné zdraví.
Váš Jirka Kroky Stojan_
Díky Jirko.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal