Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Kamile, jsi druhou nohejbalovou osobností roku 2023 v rubrice, která letos oslaví svůj pátý rok trvání. Pozvánku ti poslal Ferda Havlík, tak vítej. S Ferdou vás kromě sportu pojí také pracovní aktivita. Vypadá to tedy na veliké přátelství. Co bys nám na úvod našeho rozhovoru na Ferdinanda "prásknul"?
Jak už jsi zmínil, s Ferdou Havlíkem se známe strašně dlouho. Jako spoluhráči Košíř jsme se dali dohromady a začali také podnikat ve sportovním odvětví. Na Ferdovi si cením jeho laskavé povahy a upřímnosti. Jako nohejbalista byl velice šikovný a pohodový. Nikdy nehrotil svoji sportovní kariéru a sportovní výkony na úkor někoho druhého, a takový je i v osobním životě. Uvedu jeden příklad. Když jsme vyhráli se ZPA Košíře poslední federální titul ČSSR, tak trenérem byl právě Ferda. Mimo jiné jsme byli jediní, kteří tenkrát porazili Košice u nich doma. Hrála se dvoje pravidla. V Česku naše (na 3 dopady) a na Slovensku jejich (pouze na 2). Ferda byl, jak říkal „demokratický trenér". Před zápasem neřekl jasnou sestavu, ale přišel a zeptal se stylem: „Kamile jakou máš formu, chceš hrát se mnou, nebo s Honzou Hoškem?" To bylo na úroveň, kterou jsme hráli, velice úsměvné. Je pravda, že Košíře byly tenkrát plné dobrých hráčů. Ať už Ferda, Honza Hošek, Vilda Ungremann, Pepa Lošťák , Aťa Svoboda, Láďa Prokop, Robert Neumann, Petr Cihla, Šmiky a s nimi jsem hrál i já.
Dlouho jsme se teď v rozhovorech pohybovali v generaci legendární Dukly Písek. Tímto klubem prošla řada dnes již skutečných legend a ti si mezi sebou teď nějaký čas předávaly štafetu. Namátkou jména Hošek, Filo, Sobíšek, Ivanecký, Jirchář, Suky, Kopecký...ti všichni nám přiblížili to, co je pro dnešní generaci již téměř nepředstavitelné. A to, jak se tenkrát nohejbal dokázal brát vážně, na jaké úrovni, jak profesionálně, a jak moc dokázal tmelit lidi. Ty jsi do této komunity díky Honzovi Hoškovi také nakouknul, je to tak?
Nohejbal jsem začal hrát ve svých 17 letech s jedním kamarádem z osady u Jihlavy. Před tím jsem plaval II. ligu, a pak jsem začal hrát fotbal. To bylo na střední škole se spolužákem. Hrozně mě to chytlo a věnoval jsem se už hlavně nohejbalu a méně fotbalu. Dostal jsem se právě do Dukly Písek, kde jsem začal hrát opravdový nohejbal. Ten rok jsme s Duklou postoupily do I. ligy. Je pravda, že hlavní tahoun byl již tenkrát ligou ostřílený Honza Hošek a výborný Pavel Filo. Tam jsem začínal pořádně hrát a učil se tajům a kouzlům nohejbalu. Byla to skvělá vojna. Každý den trénink a spousta turnajů. Výborný kolektiv! Dodnes jsme velicí kamarádi a pořád vzpomínáme na spoustu zážitků. Po vojně jsem hrál sezonu v Jihlavě, kde se nám také povedlo postoupit do I. ligy a po sezoně jsem odešel do Prahy hrát za Žluté Lázně. Ty byly nabité hvězdami v čele s Jindrou Žaludem a Jirkou Stojanem. S nimi mám také svůj první titul mistra republiky ve dvojicích. Je pravda, že jsem byl náhradník a nastoupil jsem asi tak na 7 balonů za celý turnaj. Ale později ve finále trojic jsem už byl brán jako platný člen. Po několika republikových titulech jsem bral také (bohužel) jen stříbrnou medaili na ME v Rumunsku ve trojicích. To bylo s Honzou Hoškem, Vildou Ungermannem a Richardem Novotným. Tenkrát nás porazili ve finále výborní Slováci - Ivanecký, Bertko a Žigala.
Ferda svou nohejbalovou minulost a putování vzpomínkami vyhodnotil jako krásné časy plné radosti a přátel. Je to také znak, který všichni nohejbalisté, alespoň té starší generace, nikdy neopomenou. Jeho otázka směrem k tobě je velice prostá. "Rád by jsem jemu i dalším spoluhráčům poděkoval za ty krásné společně strávené roky a zeptal se ho, jestli to také tak cítí a má z toho také takové pozitivní pocity, jako já?"
Ferdův názor na nohejbalový život musím jenom potvrdit. Zažil jsem ligu s několika generacemi. Když jsem hrál se staršími spoluhráči, tak mi přišlo, že se nohejbalem uměli tak nějak víc bavit, než později ti mladší kluci. Bylo to taky asi dané dobou, protože na sport bylo více času. Ale nohejbal mám rád a našel jsem v něm spoustu dobrých lidí a kamarádů. Ať už to bylo v jakémkoliv oddíle. A že jsem jich prošel dost.
Právě. Jsi populární nohejbalový harcovník, který je vnímaný jako veliký šoumen a bombarďák. Tvé nabíhané smeče ještě dodnes rezonují povídkami z osadních turnajů i nejvyšší soutěže. Já tě však poznal až později a to už především jako technika s famózním patovým úderem. Byl to jistě přirozený vývoj způsobený léty. Nicméně jak ty sám by ses jako hráč definoval a která poloha tě více vystihuje? Hláška "Kamile, zakazuji ti techniku" již také zlidověla a tímto tě Jirka Šmejkal srdečně zdraví :-)
Je to přesně tak, jak říkáš. Jirka Šmejkal mi tuto nálepku onou hláškou přilepil. Vyhráli jsme spolu pár osadních turnajů a na Šacungu mi řekl „Turnaj vyhrajeme, když ty budeš hrát ránu, odtáhneš mi je a já budu hrát techniku". A povedlo se. Nálepka „technika" se se mnou pak táhla pořád. Bavila mě moc atmosféra na ligových zápasech a turnajích, špičkování s protihráči a s diváky. Trenéři mi to kolikrát vyčítali, ať nemluvím a soustředím se na sebe. Ale mě to nikdy nedalo. Třeba zápasy v Modřicích jsem si vždy moc užíval. Myslím, že i kamarádi z Modřic vzpomínají :-)
V mládí si závodně plaval. Sportovní průprava a disciplína ti jistě hodně dala také v nohejbale. Ale své původní sportovní zaměření jsi zužitkoval také ku záchraně kamaráda. Můžeš nám trochu přiblížit, co se stalo na Majáku s Petrem Bryndou?
Jednou se dohrál turnaj na Majáku a všichni se šli umýt do Kocáby. Jenže tenkrát byla řeka strašně rozvodněná a jez byl moc silný. Petra Bryndu to strhlo a motal se v jezu. Divil jsem se, že mu nikdo ze zdatných sportovců, kteří byli na břehu, nepomůže. Bylo to docela o hubu. A proto, že jsem před kluky často machroval s plaváním, tak se pozornost upnula na mě. Nezbylo mi, než tam skočit. Na druhý pokus se mi to s pomocí kluků na břehu povedlo a Petra jsme vytáhli. Vtipné bylo to, že na mě u kurtů čekala budoucí manželka. A když jsem přišel odřenej od šutrů, tak jsem dostal vynadáno, kde jsem tak dlouho a jak to vypadám!
Pokud vím, dodnes jsi aktivním hráčem. Což o lásce k našemu sportu jistě svědčí. Co tě u nohejbalu stále drží. A sleduješ aktuální dění?
Nohejbal už dohrávám v pražském přeboru s kamarády. Už mě to víc bolí než tenkrát. Ale baví mě tenis a florbal. Nohejbalové dění sleduji spíš z informací od kamarádů. Jezdím víc s dcerou, která hraje extraligu ve volejbale. Byl jsem na posledním MS v Praze (jediné mistrovství, které jsem navštívil), protože jsem to chtěl ukázat kámošům z jiného sportovního odvětví (Franta Musil - hokej a Marek Pakosta - volejbal) a ti byli nadšeni. I když výsledky nebyly nejlepší. Hned po příchodu do haly to uvedl Honza Hošek, když řekl: „Ty tady dneska hraješ? Jezdíš přece jen tam, kde hraješ." Místo mě už jezdí můj syn Adam, který z fotbalu přechází na nohejbal. Baví ho to a jde mu to.
Kamile, začlenil jsi se mezi nohejbalové osobnosti naší rubriky a my ti děkujeme za tvůj čas. Koho dalšího mezi vás pozveš a na co se ho zeptáš?
Rád bych předal štafetu opravdové nohejbalové legendě. Vypravěči a mému výbornému kamarádovi Jirkovi Krokodýlovi Stojanovi. Rád bych ho poprosil, ať už přestane říkat, že mám tu techniku zakázanou. Přenáší to pak totiž i do tenisu. A na co se ho mám tak zeptat? Myslím, že otázka je v tomto případě zbytečná. Jak začne mluvit, už nikdy nepřestane. Možná jedině, jestli by mi nepůjčil nejaký prachy?
Díky Kamile.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal