Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou. A o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.
Vítejte mezi nohejbalovými osobnostmi, Ferdinande. Byl jste povolán mezi legendy Víťou Kopeckým. Tak začneme otázkou na něj. Co se vám při zmínění jeho jména vybaví jako první?
V nohejbale mám dodnes mnoho kamarádů i přátel, kterých si vážím, ať už pro jejich osobní nebo sportovní vlastnosti. Víťa určitě patří mezi ty, kteří splňují tyto vlastnosti obě. Naopak má ještě mnoho dalších výborných vlastností, ať je to jeho nohejbalový um, přehled, technika, rozvaha i strategie. Ale i velké kamarádství, které k sobě chováme navzájem dodnes. Myslím, že v nohejbalovém světě naší generace je velmi uznávanou osobou. Je to člověk s kterým si rozumíme a můžeme mluvit o všem, bez ostychu. Je velmi pozitivní a vždy dával do hry něco nového. Velmi si ho vážím.
Jste už několikátý člen "té party", která řádila na antukových kurtech a pláccích v éře třídopadového nohejbalu a klidně i bez vyznačeného herního pole. Jak se na to v kontrastu s dnešním pojetím hry vzpomíná?
To je těžká otázka. Vše je dnes rychlejší a nové, asi atraktivnější pro diváky. Ale myslím, že je to na úkor, techniky, radosti ze hry a trochu i, pokud to tak mohu nazvat, takové ,,kulišárny" . To k těm třem dopadům patřilo. Ta základna hráčů byla velmi široká, obzvláště v Praze. Konkurence tedy myslím daleko větší. Protože ten systém hry byl pro větší základnu hratelnější. Nebylo výjimkou, že hráči z nižších soutěží na turnajích porazili daleko lepší hráče, právě tou vychytralostí. Proto, že dnešní pojetí nohejbalu je pro širokou základnu nehratelné, i když pro diváky atraktivnější. Nemohu to ale posoudit přesně, protože už nejsem aktivně zapojen.
Víťa vás označil za jednoho ze tří svých dvorních nahrávačů, který měl kopací dar od nohejbalového pánaboha. A navíc jste na sobě údajně enormně makal. Co na to říkáte?
To se vracíme k mé odpovědi před tím. Když chtěl člověk, hráč, dosáhnout vrcholu, musel na sobě hodně pracovat a trénovat. Jak víme tak je to u všeho. Talent je jen polovina úspěchu. Zbytek je ochota na sobě pracovat, něco podřídit výsledku, kterého chcete dosáhnout. Já jsem začínal s nohejbalem v 15 letech, ale měl jsem za sebou už fotbalovou žákovskou éru. Víťa má pravdu, že mě to moc bavilo. Sport, ať už jakýkoli. Jako kluci jsme dělali snad všechny sporty v létě i v zimě. Když jsem pak začínal s nohejbalem, hráli jsme snad každý den. Bavilo nás to a měli z toho radost. Také to přineslo své ovoce.
Každá zpovídaná osobnost má možnost té následující, které štafetu předává, položit otázku. Víťa se nezdráhal a ptá se vás: "Ferdo, stály celé ty roky s naším krásným sportem za to?"
Víťovi vždy rád zavolám, jako i mnoho dalším kamarádům z nohejbalu. Jsou to přátelé se kterými si vždy zavzpomínáme a připomeneme si mnoho těch krásných zážitků z naší herní kariéry. Těch zážitků bylo velmi mnoho, protože jsme společně trávili hodně času, ale nevím který vyzdvihnout. Na celou tu dobu vzpomínám s radostí a smíchem. Jak už jsem říkal, začínal jsem v 15 letech, v 17 jsem byl ostaršen a pak už jsem hrál pořád jen extraligu. Postupně jsem se ze vším seznamoval, poznával tehdy špičkové hráče. Frantu Ticháčka, Víťu, Jindru Žaluda, Pepíka Hochmana, Jirku Šmejkala, Pepu Lošťáka atd. To je pár jmen, nechci na někoho zapomenout. Bylo to prostě radost ze hry. Proto nelituji ničeho, co jsme s nohejbalem prožili. Zůstalo mnoho kamarádů, přátel i vzpomínek. Je to přesně jak říkáte a z mých vzpomínek to musí být cítit. Bylo to vždy o lidech, přátel a sportu. I když to někdy bylo také hodně emotivní, ale vždy jsme si jeden druhého vážili, protože jsme to všichni dělali dobrovolně a rádi.
Každá nohejbalová osobnost v naší anketě čtenářům přibližuje své nohejbalové začátky a minulost, která ho ostatně do této rubriky také přivedla. Nebudete výjimkou. Kam až tedy sahá váš zrod vášně ku československé sportovní raritě - nohejbalu?
Nedokážu vytýčit jeden okamžik, jednu vzpomínku, protože doba byla celkově jiná. Poznali jsme hodně nových přátel, kterých si vážíme a stále uznáváme. Jezdili jsme společně na dovolené, ale ani jsme neváhali pomoci kamarádovi na chatě, nebo zkrátka s čímkoli. Celý nohejbalový život jsem prožil v jednom mužstvu, TJ ZPA Košíře. Tam jsme dokázali nemalých úspěchů, včetně vítězství v týmové soutěži, i první celorepublikové. Ale i úspěch na mistrovství republiky. Ale rád vzpomínám na turnaj Jedličkárna, který byl vždy špičkově obsazen a my jsme tam s Víťou a spoluhráčem Petrem Štenglem vyhráli 3x po sobě a po čtvrté prohráli až ve finále. Na to rád vzpomínám. A i na ty večerní oslavy.
I z Víťovi otázky je patrné to, na čem se shodne naprostá většina nejen zpovídaných nohejbalistů. Že náš sport je především o lidech a přátelstvích, která jim přinesl nebo poslal do cesty. Věřím, že ani vy tuto teorii nebudete zpochybňovat. Proto, mohl by jste zavzpomínat a popsat našim čtenářům nějaký hluboký zážitek, či vzpomínku, kterou vám nohejbal dal, a která vám vždy ve spojení s nohejbalem, vyvstane na mysl?
Později v průběhu se měnila sestava mužstva. Starší hráči odcházeli a přicházeli noví. Tehdy k nám přišel i mladý Vilda Ungremann, který, co si pamatuji, nastoupil na svůj první zápas u nás myslím v Trenčíně a byl hned oporou. Bylo hned vidět, že je to mimořádný hráč. Byla radost jeho i takové mužstvo trénovat. Po odchodu Víti to připadlo na mě, protože už jsem patřil mezi ty zkušenější hráče a měl trenérskou dvojku, kterou jsme si udělali společně s Honzou Hoškem a některými dalšími špičkovými hráči. Mezi hráče s kterými jsem po odchodu Víti hrál a pomáhal při jejich vstupu do našeho mužstva , byli i Robert Neuman a Kamil Průcha s kterým mě pojí přátelství dodnes. Dali jsme se později na společné podnikání a trvá to dodnes. I to je důkaz že ta naše parta měla hluboké a silné základy.
Sledoval jste uplynulé mistrovství světa? Co na něj říkáte?
Popravdě jsem moc letošní mistrovství světa nesledoval. Jen jsem pozoroval, že se nám to letošní mistrovství po výsledkové stránce moc nepovedlo. Ale to je sport. Určitě zase navážeme v budoucnu na minulé úspěchy a bude zase veselo.
Vážíme si vašeho času i účasti v naší rubrice, Ferdinande. Než se však do ní úplně zařadíte, musíte splnit poslední kritérium. Pokračovat v linii nohejbalových osobností a pomyslnou štafetu nějaké předat. Případně přiložit otázku, na kterou byste se rád od dotyčné dozvěděl odpověď. Kdo to tedy bude?
Rád by jsem oslovil někoho z našeho týmu, s jimiž jsem prožil mnoho času. Honzu Hoška, Láďu Prokopa, Vildu Ungermanna...ale vyberu si svého zmiňovaného společníka Kamila Průchu, který je nezničitelný a hraje i ve svých 59 letech dodnes soutěž. Rád by jsem jemu i dalším spoluhráčům poděkoval za ty krásné společně strávené roky a zeptal se ho jestli to také tak cítí a mají z toho také takový pozitivní pocity jako já?
Děkuji za možnost se vyjádřit a tak zavzpomínat na tu naší krásnou dobu nohejbalovou. Toho vyprávění a vzpomínek je mnoho a tak na všechny kamarády z nohejbalu rád vzpomínám.
Díky Ferdo.
Rozhovory s ostatními osobnostmi naleznete v sekci Aktuality - Humans of Nohejbal