Ahoj Jirko. Vítej v naší anketě.
Je to už pár sezón co ses objevil na ligové scéně, naposledy v dresu prvoligových Holubic. Jak se to stalo, že tě tvá poslední štace zavedla na vzdálenou Moravu a proč vlastně byla tou poslední?
Ondro, děkuju, že sis na mě vzpomněl. Ano, naposledy jsem hrál v dresu Holubic společně s Peťou Bubniakem a Radkem Pelikánem, svými parťáky z reprezentace. Kluci byli hlavní důvod, proč jsem se nechal přemluvit k pár zápasům. Navíc manželka je původem z Jižní Moravy, takže k tamnímu kraji mám velice vřelý vztah. Proč byla štací poslední? Už v roce 2019 jsem věděl, že se bude jednat o moji poslední sezonu, proto i tehdejší hostování v dresu Modřic a poslední snaha o mistrovský titul. Potom jsem již neměl žádnou motivaci aktivně pokračovat a přednost dostala rodina a pracovní kariéra. A na rovinu také musím přiznat, že už jsem byl po téměř 20 letech v nohejbalovém prostředí trochu vyčerpaný.
Na kurtech tě už nevídáme, ale občas se někde objevíš jako divák. Na nohejbal jsi tedy nezanevřel a sleduješ ho?
Stále mám mezi nohejbalisty spoustu známých a několik málo kamarádů, proto se čas od času rád přijdu podívat na zajímavý zápas nebo turnaj. Nohejbal mi v životě vedle rodiny dal ty nejhezčí zážitky a v mnoha ohledech mě posunul tam, kde jsem dnes. To, že už nehraju, vůbec neznamená, že bych se o dění nezajímal nebo, že bych dokonce na nohejbal zanevřel. Pravidelně otvírám všechny relevantní webové stránky, po každém kole koukám na výsledky ligových soutěží, procházím sestavy jednotlivých týmů a někdy i zrychleně proklikám nějaký ten záznam, abych si v duchu mohl říct, že bych to taky ještě zvládl. Mám radost, když vidím, že se do popředí dostávají noví, mladší hráči a mají úspěchy.
Nechal sis nohejbal jako pohybovou aktivitu aspoň formou občasného turnaje nebo kopnutí si pro srandu s přáteli, nebo už nohu nad síť nezvedáš vůbec?
Posledních pár let do balonu kopnu velice zřídka a jistě mi dáš zapravdu, že čím méně člověk hraje, tím více to bolí. A mě u toho bolí navíc ještě to, že hlava si pamatuje, jak mi to před 15 lety šlo, jak jsme se spoluhráči vyhrávali turnaje a najednou nemůžeš dát bod, ani když ti uteče blok a máš to nad páskou. Navíc v poli jsem toho v životě moc nepochytal, takže ani varianta, že si půjdu stoupnout dozadu a budu alespoň něco odrážet, nepřipadá v úvahu. Takže ego a věk vítězí nad emocemi.
Co říkáš na revoluční sezonu, která právě probíhá - tedy nová pravidla, skladba a pořadí zápasů, nové výsledky...?
Jsem především rád za tu změnu. Je to něco, co nohejbal dlouhodobě potřebuje. V dnešním zrychleném světě nelze rezignovat na aktuální vývoj věcí kolem nás, včetně očekávání sportovců a fanoušků. Tato konkrétní změna musí jistě motat hlavy trenérům i samotným hráčům z hlediska tréninkové přípravy, taktiky v samotných zápasech a někdy nerovnoměrné vytíženosti jednotlivých hráčů. Navíc jsem zaznamenal, že některé týmy díky jednodopadovým disciplínám dokáží být vyrovnanějším soupeřem mnohem větším favoritům. A v neposlední řadě kvituju nasazování mladých hráčů do těchto disciplín. Až čas ukáže, jestli to byla ve všech směrech dobrá změna, ale nyní se mi to jeví jako krok kupředu.
Tvoje kariéra byla dlouhá a bohatá. Pojďme si trochu zabilancovat. Když se za ní ohlédneš, co za vzpomínky se ti vybaví?
Nejvíc vzpomínek mám na své nejbližší spoluhráče a na zážitky s nimi, ať už na hřišti nebo mimo něj. Nejsou to ani tolik medaile, tituly, poháry, ale spíš ty společné cíle, emoce a spousta srandy. Do dneška si připomínáme některé historky, hlášky a legendární postavy, když se potkáme. A hodně vzpomínek mám na reprezentaci. Měl jsem štěstí, že s nohejbalem jsem procestoval spoustu zajímavých zemí, kde mi zůstali kamarádi. Ale i taková reprezentační soustředění měla nezaměnitelnou atmosféru a pamatuju si, jak jsem byl tenkrát vděčný, když jsem mohl do Nymburka vyrazit a vyfasovat teplákovku a tričko s krtkem. Hodně vzpomínám na lidi, kteří se motali okolo Šacungu a reprezentace. Byla to krásná doba. Kde se vám poštěstí, že můžete jet 20 let starým transitem 15hodinovou cestu a u toho jíst paštiku a utopence?
Budeme ještě chvilku bilancovat a vzpomínat. Kdo ti utkvěl v paměti nejvíce z pozic - trenéra / nahrávače / spoluhráče / soupeře?
Jako trenér jednoznačně Honza Buddeus a Jirka Šmejkal. S Honzou jsme v roce 2010 na Šacungu získali jediný extraligový titul a Jirka mě přivedl do nároďáku navzdory názoru ostatních. Navíc oba jsou specifické osobnosti. Nahravač jednoznačně Petr Peterka Stejskal a Pepíček Béda Řehák. A strašně rád jsem hrál s Jirkou Holubem na patě a Vencou Kadym Kadeřábkem v poli, tam byla spousta legrace. Byl jsem na svoje spoluhráče často arogantní, až se zpětně divím, že to se mnou tak dlouho vydrželi. A z mých úplných začátků je to samozřejmě můj táta a Pavel Charouz z Hrušové. A jako soupeř se mi nejvíce vryly do paměti Čelákovice. Tam to bylo vždycky nepříjemné, ale sportovně skvělé.
Letos na konci roku se chystá svátek nohejbalu - Mistrovství světa v aréně O2 universum. Půjdeš podpořit český národní tým jako fanoušek a připomenout si bouřlivou atmosféru, kterou jsi ty sám zažil v národním dresu např. v naplněné hale v Nymburce?
Před týdnem jsem si chtěl koupit lístky a zjistil jsem, že už jich moc nezbývá a když jsem se proklikal na cenu lístků, říkal jsem si, jaký je to opět úspěch. Koupil jsem dva a s dcerou se chystáme minimálně na finálové zápasy. Moc se na mistrovství těším a budu ho s radostí sledovat a fandit našim klukům.
Díky za tvůj čas, Jirko, a zakončíme to obligátní otázkou - je možné, že tě ještě někdy uvidíme řádit na nohejbalových kurtech v jakékoliv soutěži?
Já děkuju za pozvání k rozhovoru a omlouvám se, že jsem byl trochu delší. Myslím, že se ještě někde objevím, ale určitě už to bude pouze sporadicky a spíše než v soutěži, tak na nějakém letním turnaji.
Předchozí rozhovor s Martinem Müllerem ZDE
Autor rozhovoru: Ondřej Košatka