Marek Líbal - tohle jméno je v nohejbalové komunitě jasně spojeno s velkou a poctivou prací s našimi nadějemi, která snáší ta nejpřísnější měřítka. Sportovní hodnoty, lidský přístup a velká profesionalita je to, co mladé hráče kolem osoby Marka Líbala shromažďuje a drží. Co Marka čeká v následujícím trenérském období a jaká koncepční práce s mládeží v dnešní době vlastně je?
Marku, máme tu nový nohejbalový ročník a než se do něj pustíme, pojďme se krátce ohlédnout za tím uplynulým. V něm, pod tvou taktovkou, reprezentační výběr U21 navázal na veleúspěšnou éru tvého předchůdce a z rumunské Bistrity přivezl nejcennější kovy ve všech disciplínách. Když se za šampionátem s více než půl ročním odstupem ohlédneš, co ti jako první vyvstane na mysli?
Jako první mám před očima velký centrkurt a skoro prázdnou halu. Byla tam zvláštní atmosféra. Ticho a role favorita svazuje. O to víc si cením několika našich fanoušků, většinou členů rodiny jednotlivých hráčů, kteří přijeli, fandili a povzbuzovali – ještě jednou díky, fakt nám to pomohlo! Nejsilnější vzpomínky se týkají lidí, s nimiž jsem měl možnost v Rumunsku být, především hráčů.
Někteří hráči z kádru, o který ses mohl opírat, již z této věkové kategorie vypadli a bude třeba je nahradit. Jaké to pro trenéra vlastně je, když opory odejdou?
Pro mě jako trenéra reprezentace juniorů je to vlastně přirozené, ročníky narození všech potenciálních adeptů na reprezentační dres dlouhodobě znám, takže je to jev, s nímž počítám. Snažím se postupovat podle dlouhodobého výhledu, udržuji v rotaci vyšší počet hráčů, aby mladší hráči nepřicházeli po odchodu těch „starších“ úplně bez zkušeností. Personální vítr tedy není tak silný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Co samozřejmě téma je, to je hledání nového lídra či lídrů týmu a přeformátování klimatu týmu, k němuž částečně dochází.
V osobní rovině mě samozřejmě zajímá, zda se končícím hráčům podaří prosadit v reprezentaci mužů, jaká bude jejich další nohejbalová i životní cesta.
V hlavě už se ti jistě však rýsují adekvátní náhrady. Je to tak? Nebo trenér vždy reaguje na aktuální formu kohokoliv a některé představy a předpoklady tak mohou jít stranou?
Zastihl jsi mě právě na prvním soustředění reprezentace pro nový dvouletý cyklus 2026- 2027, takže mám nástupce končících tahounů našeho týmu pravděpodobně právě před očima. Na aktuální formu budu reagovat více s blížícím se termínem konání MS, nyní je to spíše o koncepční práci, nastavení způsobů individuální podpory hráčům, kteří mají potenciál na MS reprezentovat. Myslím, že je důležité vnímat, že se většina hráčů nachází v turbulentním životním období, někteří maturují a budou nastupovat do zaměstnání, jiní se stěhují za studiem vysoké školy. Změny je nutí přehodnocovat své životní priority, což se může projevit i v postoji k nohejbalu. I v minulém reprezentačním cyklu někteří hráči, kteří vykazovali na prvním soustředění nadstandardní kvalitu, nakonec na MS nebyli, jiní naopak během roku a půl zaznamenali výrazný progres a do konečné nominace se dostali. To je mimochodem další důvod, proč momentálně na reprezentační akce nestavím vždy aktuální nejsilnější sestavu, ale příležitost dostává více hráčů, u nichž vidím potenciál reprezentovat směrem k MS.
Tak tolik ohlédnutí za uplynulými úspěchy. Máme tu však novou misi a tou je nohejbalový rok 2026. Jak pro tebe po nohejbalové stránce začal?
Stejně jako každý rok, účastí na domácím turnaji v Pardubicích. Po roce jsem si opět zahrál s Honzou Němcem a Dominikem Veselým, zároveň na turnaji startovala sestava juniorské reprezentace a výběry talentované mládeže do 19 a 17 let. Celkově povedená akce, z osobního hlediska nás samozřejmě mrzí Honzovo zranění v posledním zápasu ve skupině.
S výkony juniorů a talentů do 19 i 17 let panovala spokojenost. „Devatenáctka“ navíc na 4. místě, to je pro kluky na tak nabitém turnaji senzační výsledek.
Je před tebou další dvouleté trenérské období. Jak moc zavazující tyto dvouleté cykly pro trenéra jsou a jak taková nabídka prodloužení spolupráce probíhá?
Zavazující. Je to zkrátka dvouletý závazek. Trénovat reprezentaci je zodpovědnost, nesmí se stát, že nebudeš mít čas na reprezentační akce, na komunikaci s hráči, realizačním týmem. Nějakou dobu jsem se rozhodoval, prodloužení z mé strany nebylo automatické. Nechci dělat věci napůl ani ze setrvačnosti, musím cítit vnitřní motivaci. Nabídka prodloužení, tuším, přišla ze strany předsedy KRZ Martina Spilky na základě pověření výkonného výboru svazu. Možnost prolongace byla zakomponována v uzavřené reprezentační smlouvě.
V tomto roce juniorskou kategorii nečeká žádná vrcholná akce. Bereš to tedy jakési období klidu a systematické práce, při které máš dostatečný prostor věnovat se výsledkům a výkonnosti hráčů v tvém hledáčku? Přeci jen tě čekají v reprezentačním kádru veliké změny.
Období klidu v žádném případě, systematické práce snad ano. Jak jsem už naznačil, snažím se s hráči komunikovat a pokud je třeba, poskytovat jim podporu i mimo reprezentační akce. Např. pokud hráč nemá dostatečné herní vytížení, snažím se mu domluvit tréninky s týmy v okolí, v dojezdové vzdálenosti podle možností hráče. Někteří hráči se mnou konzultují plány individuálního rozvoje, řešíme techniku i intenzitu různých cvičení. U každého hráče širšího kádru juniorské reprezentace sbírám a eviduji podklady, které mají vliv na hráčův rozvoj a potenciální nominace na reprezentační akce. Se startem sezony plánuji několik návštěv ligových utkání, chci mluvit s trenéry hráčů v klubech.
Trenérské řemeslo není jednoduché a už vůbec ne před českou nohejbalovou veřejností. Trenér by mohl být každý a cokoliv jiného než tři zlata se neodpouští. Jak zvládáš tento "tlak"?
A co potom třeba před hokejovou veřejností? Vzpomínám si na dehonestující diskuze nad nominací Radima Rulíka před olympiádou… Obecně vnímám, že mnohdy máme potřebu něco hodnotit, aniž bychom k tomu měli dostatek informací. Neptáme se, nepopisujeme, ale soudíme. Trenér neskládá nejlepší hráče, ale nejlepší tým, to je pro mě základ.
Co se týká tlaku, je přirozenou součástí, snažím se s ním vědomě pracovat – na vrcholné akci ho nepřenášet na hráče, spíš naopak. V přípravě se snažím vytvářet příležitosti, abych hráče přiměřenému tlaku vystavil. Zvládat stresové situace je kompetence, kterou lze rozvíjet. Tlak na sebe kladu vědomě sám, ale primárně ho neodvozuji od počtu či hodnoty medailí. Juniorskou reprezentaci vnímám jako stále ještě částečně rozvojovou záležitost, proto je má ambice vyšší než získat tři zlata. Mým cílem je, aby si hráči po dvou letech řekli, že jim účast v reprezentačním programu pomohla, v nějaké oblasti je posunula, obohatila, pomohla jim růst. Vyhrát zlaté medaile je samozřejmě součástí, ale pro mě je důležité, co je za nimi. A co bude dál.
Trénuješ i na jiné úrovni než té reprezentační? Např. klubové? A pokud ano, jak velký rozdíl a v čem to pro tebe je?
I tento rok trénuji v Holicích žáky a dorostence. V mém přístupu k nohejbalu a trénování se vlastně nic nemění, úplně jiná je pak náplň tréninků, jejich počty, cíle, intenzita. Baví mě obě role, i když ta klubová je pro mě o poznání náročnější – hráči mohou mít velmi rozdílnou úroveň dovedností, leckdy mohou být méně motivovaní k činnosti, řeším víc organizační záležitosti.
Letos dochází v prvních dvou nejvyšších soutěžích k zásadní změně v herním systému. Jak se na tuto novinku těšíš? A to hlavně ve vztahu k tomu, že spoustu hráčů z tvého reprezentačního hledáčku se v těchto soutěžích objevují.
Vlastně mě to nechává vcelku chladným. Změnu akceptuji, podporuji, většina juniorů i dorostenců v zásadě také. Myslím, že si na to za dvě až tři sezony všichni zvyknou a budeme řešit, zda bude extraliga kompletně jednodopadová. Tam očekávám střet nohejbalového konzervativního světa s mladou generací podporovanou reprezentačním úsekem svazu. Co ovšem považuji za mnohem důležitější téma k diskuzi, je členská základna a počty mladých nohejbalistů.
Zároveň většina z nich nastupuje ještě v dorostenecké lize. Jak moc jsou tyto ročníky adaptivní na tak zásadní změny a přechody mezi pravidly?
Zkušeností, na jejichž základě bychom mohli hovořit o přizpůsobivosti kompletních ročníků, např. 2008, 2009, mnoho nemáme. Reprezentační soustředění, kempy nadějí a MČR dorostu v krátkých dvojicích a Pohár ČNS dorostu v krátkých dvojicích ukázaly kvalitní zvládnutí hry, nicméně počet účastníků těchto akcí není příliš velký, nebyly zastoupeny všechny kluby rozvíjející nohejbalovou mládež, takže náš pohled zatím nemůže být komplexní.
Jsi nedílnou součástí projektu tréninkových center. Jak si vlastně tato aktivita vede?
Projekt tréninkových center mládeže vede a má ho na starosti Vladimír Pavlík, já osobně v něm nijak nefiguruji. Projekt primárně slouží k podpoře klubů pracujících s mládeží, odměňuje je za nadstandardní kvalitu v práci s mládeží na základě předem stanovených kritérií. Je součástí koncepce ČNS ve vztahu k výchově nohejbalové mládeže. V současné době se do projektu lze hlásit, potenciální zájemce odkážu na web ČNS a dokument TCM 2026 projekt a přihláška.
V čem vidíš její největší přidanou hodnotu a jak její dosavadní fungování hodnotíš, nejen vzhledem k tvým reprezentačním potřebám?
Projekt tréninkových center mládeže poskytuje podporu širší základně bez ohledu na výkonnostní úroveň, což považuji za velmi důležité. Ve vztahu k reprezentaci jsou potom hlavním přínosem kempy talentované mládeže realizované v rámci projektu Péče o talentovanou mládež – to je oblast, kterou koordinuji především já a Petr Jahoda jako předseda Komise mládeže.
Málokdo si možná uvědomuje, o jak funkční a provázaný systém, který vychovává budoucí reprezentanty, se jedná.
Hlavní část výchovy a přípravy bude vždy na klubech, trenérech v klubech, rodičích a hráčích samotných. Český nohejbalový svaz se snaží nastavit optimální systém podpory, v němž nebude opomenuta žádná věková kategorie ani výkonnostní úroveň hráčů. V projektu Péče o talentovanou mládež, který má největší vliv a přesah do reprezentačních výběrů, cílíme na hráče s nejvyšším potenciálem ve věkových kategoriích do 12, 15, 17 a 19 let. V rámci kempů nadějí se hráčům věnují zkušení trenéři, kteří hráčům připravují nejen tréninkový program, ale prostřednictvím videí vedou hráče k reflexi vlastní hry, poskytují hráčům individuální podporu a zpětnou vazbu. Během kempů jsou prováděny testy herních činností jednotlivce, trenéři či externí lektoři vedou lekce zaměřené na strečink, kompenzační cvičení. Nad rámec kempů nadějí startují výběry talentované mládeže na vybraných nohejbalových turnajích. Provázanost mezi věkovými kategoriemi zajišťuje zapojení hlavního trenéra starší věkové kategorie do kempu kategorie mladší, kde vždy působí jako asistent, dále ucelený koncept vedení kempů i systém testování, který je založen na progresivitě náročnosti podle věku.
Mají tyto akce podporu ze strany ČNS?
Jsem přesvědčen, že si současný výkonný výbor uvědomuje důležitost podpory mládeže pro náš sport i pro sport obecně. Pohybujeme se v určité finanční realitě a v té, myslím, je podpora ze strany svazu dobrá. Na tomto místě bych rád připomněl základní pilíř podpory klubů věnujících se mládeži, tedy kreditní systém. Další formou podpory jsou granty na pořádání letních nohejbalových kempů mládeže. Tréninková centra již byla zmíněna. Český nohejbalový svaz také přispívá klubům na pořádání mládežnických turnajů v krajských přeborech. Že by podpora mohla být lepší? Ano, mohla. Špatné to ale rozhodně není.
Když se zkusíme podívat ještě dál, než do tvého dvouletého trenérského období, je nějaká vize pro vývoj a práci s mládeží?
Je to těžké. Téměř všichni děláme nohejbal po práci, stávající agendy k vyřízení máme v Komisi reprezentace a zahraničních vztahů a především v Komisi mládeže opravdu hodně, navíc jsme všichni činní ve vlastních klubech. Na vize momentálně moc prostoru není. Rozhodně je potřeba pokusit se razantně přispět k rozšíření mládežnické členské základny. Za každého, kdo by chtěl jakkoliv přispět k rozvoji mládežnického nohejbalu, budeme rádi. Prosím, ozvěte se, dejte nám o sobě vědět.
Na úplný závěr to Marku ještě trochu odlehčíme. Opravdu by mě upřímně zajímalo, jaké to je, trénovat dnešní mládež? :-) Doba online světa, mobilních telefonů, sluchátek v uších, je nedílnou součástí současnosti. Generace Alfa je jiná, než jací jsme byli my. Jak se s tímhle vším tobě jako autoritě a trenérovi v dnešní době pracuje?
Ze „six seven“ už mi začíná cukat oko. Na stav v setu se na tréninku žáků již raději neptám. Jinak to jde vlastně celkem dobře. Nesdílím názor, že dnešní děti a dospívající mají všechno a jsou hrozní. Možná právě dnešní bezbřehé možnosti jsou tím, co činí jejich svět obtížným. I dnešní děti stále touží po pozornosti a když jim ukážeme, že se o ně skutečně zajímáme, začneme se vzájemně přibližovat.
Děkuji za tvůj čas Marku a ať se ti ve všem, co jsi výše popsal, daří. A nejen v tom.