Richard Beneš

Nohejbalové osobnosti tak, jak je nemusíte znát.


Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou, a o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jak sledují a vnímají nohejbalové dění, aktuality a i události nohejbalově minulé? A proč vlastně zrovna nohejbal? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.

V tomhle rozhovoru jsem viděl nelehký úkol. Pana Beneše znám pouze z působení ve druhé lize a poté ze setkání na valných hromadách ČNS. Člověk, který působí velikou vervou a vytrvalostí, kterou dokazuje na nohejbalových diskuzních fórech a jiných setkáních za účelem podpory nohejbalu, ale zároveň z něj vyzařuje veliká pokora, klid a především snaha, našemu sportu pomoct a pomáhat. Což dokládá i jeho oddaná a výsledků plná práce s mládeží. Vyklubal se z toho rozhovor plný dlouhých, hlubokých a velice promyšlených úvah a myšlenek, které jsem si s chutí řádek po řádku až dokonce přečetl. Pan Beneš pro mne dále zůstane záhadným. Ale to nic nemění na tom, že má můj veliký obdiv a především respekt!

Štafetu vám předal Honza Vokáč starší. Označil vás jako osobu, kterou si velice váží, nejen proto, že jste nepřímým zakladatelem nohejbalu v Českém Brodě. Mohl byste to našim čtenářům nějak osvětlit? Překvapila vás Honzova volba?

Se založením nohejbalu v Českém brodu je to poměrně paradoxní a není to zcela pravda. Vše tam musel tak zvaně odpracovat Honza Vokáč. V době, kdy jsem působil v armádě, nastoupil k našemu útvaru voják základní služby Honza Vokáč. V té době se připravovala naše účast na celoarmádní soutěži v nohejbale trojic, kde jsem chtěl startovat, ale neměl jsem spoluhráče. Dozvěděl jsem se o Honzovi, že to ve volném čase přes síť kopou, ale k závodnímu nohejbalu to bylo daleko. Vzal jsem si jej i další dva kluky do treninku, vysvětlil jsem jim základní údaje o hře a postavení hráčů a připravili jsme se ve trojici tak, že celý armádní přebor jsme nakonec vyhráli. On se po skončení prezenční služby vrátil domů do Českého Brodu a podílel se na založení nohejbalu v Brodu. Jeho dcera potom byla světovou šampionkou v singlu a asi i v dalších disciplínách, to si přesně nepamatuji. Honzu si cením jako zapáleného nohejbalistu a jsem rád, že jsem tomu tak trochu napomohl.

Richarde, jste prostějovský patriot. Mohl by jste těm, co ji neznají přiblížit Vaši nohejbalovou minulost, vaši práci pro nohejbal. Takový průřez vašeho nohejbalového působení.

Jsem zakladatelem prostějovského závodního nohejbalu. Nohejbal jsem hrál ještě jako malý kluk na osadě Podskalí v Křenůvkách a tento sport mi od malička učaroval. Přes kamarády z Kroměříže a Přerova jsem sehnal kontakty, v Prostějově hráče a začali jsme trénovat. V letech 1970-1972 jsme hráli pod hlavičkou OP Prostějov Moravsko-slovenskou ligu, což byl seriál bodovaných turnajů trojic, kde jsme v r. 1972 obsadili 2.místo. V letech 1972-1974 jsem byl členem tehdy skvělé a kvalitní party v Dukle Písek, kde jsme obsadili v obou ročnících 2.místo, vždy za Solidaritou Praha. V létech 1976-1977 jsem hrál za Slavii Plastiku Kroměříž opět naši nejvyšší soutěž. Potom jsem hrál ještě nějaký ten rok krajský přebor a absolvoval různé regionální turnaje.  V letech 1982-1998 jsem stavěl dům, věnoval se rodině a nohejbal jsem jen víceméně sledoval. Od roku 1999 až do současné doby jsem již naplno trénoval žáky našeho oddílu, tréninky tehdy cca 3x týdně, v letošním roce 1x týdně. Od roku 2006 jsem se stal navíc trenérem družstva mužů ( 2.liga ) a od roku 2015 až dosud  již 1.liga.  V průběhu let 2003-2012 jsem navíc působil jako člen komise mládeže ČNS, tuším, že jeden rok jako předseda komise mládeže, dále jako člen komise rozhodčích ČNS a mnoho roků jako předseda komise nohejbalu České obce sokolské a člen Krajského nohejbalového svazu Olomouckého kraje. Tolik ve stručnosti k mému nohejbalovému působení.

Váš tým se pohybuje v druhé nejvyšší nohejbalové soutěži. Jak hodnotíte její úroveň a co říkáte na extraligu a její průběh v uplynulém roce. Včetně superfinále.

Kromě předloňské sezony, kdy úroveň 1.ligy v důsledku připravované reorganizace soutěží trochu spadla dolů jsem přesvědčen, že úroveň této soutěže je velice dobrá a zejména je kvalitní přípravou pro mladé hráče v jejich další kariéře. Celá řada zápasů je velmi vyrovnaná a troufnu si tvrdit, že některé mají zejména svým nábojem a nasazením extraligové parametry. Co se týče extraligy jsem stále přesvědčen o tom, že 8 mužstev pro nejvyšší soutěž je málo, dvě mužstva jsou téměř v každém roce slabší a nemají výkonnostně na první šestku. Z tohoto důvodu by rozšíření kromě jiného přineslo vyrovnanost v bojích o udržení v soutěži a myslím si, že ne vždy by vypadl nováček této soutěže. V uplynulém roce byla v extralize jasná dominanta v podobě týmu Čakovic, který dobře vsadil na kvalitní mladé již vyhrané hráče s několika zkušenými hráči z minulosti. Finále hodnotím jako ozdobu celé soutěže, bylo jedním z nejkvalitnějších v její historii. Trochu mě zklamal silný tým obhájce titulu Vsetína a celek Čelákovic, kde jsem také očekával lepší závěr soutěže.

Odchoval jste v nohejbale spoustu hráčů a jste tím pověstný. Na koho ze svých odchovanců nejvíce vzpomínáte a co vás tolik, motivuje pro tak oddanou práci pro naši nohejbalovou mládež?

Mým tréninkem za celé období a němž jsem hovořil prošlo cca 30-40 hráčů. Dosáhli jsme mimořádných umístění, 36x jsme se stali v mládežnických šampionátech mistry republiky a získali jsme cca 40 dalších stříbrných a bronzových medailí, celkem 4x jsme vyhráli dorosteneckou ligu, z toho 3x v období kdy úroveň této soutěže byla jinde než je tomu dosud, mnohokrát jsme vyhráli Pohár ČNS v žácích i dorostech, ale o tomto nechci hovořit. Za mnohem důležitější než jsou medaile považuji výchovu mladých nohejbalistů a to zejména proto, aby tento sport u nás nevymřel. Možná jsem v nohejbale jediným, kdo byl nebo je trenérem mládeže, aniž by tam měl své děti. Jediným důvodem co mě k této práci s mládeží motivuje je velká láska k tomuto sportu, nic jiného v tom nehledejte. Těžko hodnotit ze svých svěřenců na koho nejvíce vzpomínám, měl jsem je svým způsobem rád všechny i přes mnohdy složitost jejich povah. Ale když chcete 3 jména, potom jsou to Tomáš Drobil-skvělý nahrávač a polař, Kuba Klaudy - kdysi velká naděje našeho nohejbalu a skvělý technik, a Lukáš Pírek- obrovský bojovník, který se po několika letech vrátil k závodnímu nohejbalu. I v současné době, kdy mám již 68 roků trenuji kluky ve věku cca 12-14 roků. Sám jsem si je sehnal, nohejbal je baví a i když možná nikdy nezískají žádnou medaili z MČR, budou mít tak jako já tento pěkný sport rádi a toto mě bude těšit.

Sledoval jste loňské, velkou částí nohejbalové obce opovrhované MS juniorů? Pokud ano, co na něj říkáte?

MS juniorů jsem sledoval a navíc jsem měl v kádru svého hráče – Kubu Ftačnika, který hostuje v Čelákovicích. Byla tam bohužel značná nevyrovnanost týmů, naši byli o 2 třídy úplně někde jinde, Slováci slevily ve výkonnosti nevídaným způsobem a ostatní týmy se prakticky se závodním nohejbalem teprve seznamují. Pokud bychom mohli sestavit 3 reprezentační výběry juniorů, všechny budou mít z tohoto šampionátu medaili, o tom jsem přesvědčen. Přesto tento šampionát nezatracuji, je to potřebné a pro kluky motivující, přece jen je to medaile z mistrovství světa a má jinou hodnotu než z domácích šampionátů. Co ovšem vytýkám mezinárodnímu mládežnickému nohejbalu, i nám jakožto vlajkové lodi nohejbalu ve světě je nezajištění soutěží v mnoha těchto zemích, chybí kontakty hráčů z těchto zemí s naším mládežnickým nohejbalem. Já jsem 15 roků po sobě pořádal mezinárodní turnaj žáků Poslední žákovská smeč a jezdili k nám trojice z Rumunska, Slovenska ( někdy až 8 trojic), Maďarska, Chorvatska, možná i odjinud. Kromě Slováků vždy vypadli k základních skupinách a přesto turnaj velmi chválili a přijížděli i opakovaně. Toto je potřebné aby v mezinárodním nohejbale mládeže bylo a fungovalo včetně svých národních soutěží mládeže jako je tomu u nás. Do té doby se ve světě mládežnický nohejbal nikam neposune.

Jaké jsou vaše záliby kromě nohejbalu? Kde je vás možno zastihnout když to není zrovna na kurtech.

Pasivně se zajímám o celou řadu sportů a u nás v Prostějově je na vysoké úrovni celá řada sportů jako např. volejbal, tenis, basketbal, box, hokej, fotbal, rafting a další sporty, jejichž zápasy většinou rád navštěvuji a fandím. Navíc jsem členem sportovní komise města Prostějova, kde řešíme různé dotace do sportu a mnoho dalších věcí z problematiky této oblasti a na to se jako ve všem, vždy poctivě připravuji. Jinak mám rád běžky a pokud je v okolí sníh rád si ještě dnes zaběžkuji, bohužel se sněhem je to nejen zde v nížině ale i na horách slabší a slabší.

Působíte v našem sportu již velikou řádku let. Buďte na chvíli prorokem. Jak by jste popsal situaci dob minulých, současných a především budoucích? A kdo vám za ta léta z nohejbalového prostředí nejvíce utkvěl v paměti?

V minulých létech, kdy jsem byl aktivním nohejbalistou se hrál nohejbal mnohem pestřejší, techničtější a možná na pohled zajímavější. Bylo podstatně méně celorepublikových soutěží, ale mnohem více krajských přeborů a možná o to více různých velmi dobře obsazených turnajů. Co se týče hráčů, ti nejlepší měli vynikající kvalitu, byli skvělými techniky i zadáky, ale možná je dnes více nohejbalistů, kteří zvládají všechny tyto technické údery. Současný nohejbal na dva dopady považuji za nejlepší možný za daného stavu, je rychlejší než nohejbal na 3 dopady a uplatní se zde hra na dva smečaře i technická hra.  Pevně doufám, že nohejbalem budoucnosti nebude jednopadový nohejbal. Je sice podstatně atletičtější, náročnější na pohyb i zpracování míčů, hrají se u něj  většinou pouze tvrdé smeče, mnohdy jen na jednoho smečaře.  Hra je v mnoha směrech poměrně nudná a jednotvárná a to zejména u týmů, kteří jednodopad nezvládají. V nohejbalovém prostředí mně utkvělo v paměti hned několik osobností . Předně je to Láďa Hlavatý, který v Karlových Varech ve své době vybudoval z krajského týmu špičkové družstvo plné našich reprezentantů, které nejen že nikdy z extraligy nespadlo, ale  téměř 25 let vždy bojuje v semifinále nebo finále této soutěže. Další osobností je pro mě Láďa Vondráček z českých Budějovic, který vychoval mnoho špičkových mladých nohejbalistů, kteří jsou dnes oporami některých extraligových celků, své práci rozumí a dělá ji velmi dobře. Navíc je to můj výborný kamarád. Za výborného a nohejbalu plně oddaného člověka považuji i svého trenéra z Dukly Písek Přemka Profouse, který v Dukle dokázal sestavit tým hráčů, kteří se dokázali respektovat a měli tam i výbornou partu, která hrála několik roků kvalitně i v extralize.

Předáte právě jemu pomyslnou štafetu našich rozhovorů. Nebo to bude někdo jiný?

Já osobně bych dal pomyslnou štafetu rozhovorů panu Zgarbovi - dalšímu velkému funkcionářovi a člověku, který dokázal z kdysi krajského týmu Vsetína vybudovat špičkový extraligový tým, včetně dvou mistrovských titulů z extraligy a dokázal do nohejbalu Vsetína vložit mnoho prostředků. Je to člověk, který skutečně je skvělým a úspěšným  manažerem týmu se vším všudy.


No vida. Naše další štafeta míří za výraznou (kdo by si z Vranovského léta nepamatoval Víťu v jeho pověstných plavkách :) ) postavou vsetínského nohejbalu. Hezky tu republiku křižujeme. A tak je to správně, protože nohejbalové osobnosti najdeme v naší zemičce kdekoliv. 

Připomeňte si ostatní rozhovory s předešlými Humans of Nohejbal a těšte se společně s námi na ty nové.

Jan Vokáč st., Tomáš CibulkaJiří KalousJří Suchý st., František Ticháček,  Julius Vanya,  Karel BláhaVladimír BabkaMichal NepodalJan VankeRadim Havránek,  František Kalas,  Miroslav Fritz,   Jan Hošek,   Vilém Ungermann,   Martin Müller