Pro širokou sportovní veřejnost byl Ivan Černý pojmem, ikonou a jedním z nejlepších a nejdéle hrajících univerzálů, jaké kdy naše antukové dvorce v 70. až 90. letech spatřily. Pro mě osobně však byl ještě mnohem víc než jen řádkem v historických kronikách. Byl to dlouholetý rodinný přítel, můj úplně první nohejbalový kouč a na krátký čas dokonce i spoluhráč. Pouto, které nás spojovalo, zdaleka přesahovalo hranice lajn nohejbalového kurtu.
Ještě nedávno, v neděli 7. června 2026, jsme ho společně s Láďou Prokopem doprovodili na pověstnou tribunu v Žatci, abychom sledovali extraligové utkání. Ivanův pohled byl stále stejně kritický, současně ale i bystrý, plný strategického zápalu a zájmu o podstatu hry. Nohejbalem doslova žil do posledního dechu a měl veliký přehled. Nesmírně se těšil, jak se společně s dalšími kamarády podívá na tradiční prázdninové turnaje na osadách, ucítí vůni zaprášené antuky a potká staré známé tváře. Osud tomu však chtěl jinak – třeba zrovna jeho konkrétní plán potkat se uprostřed léta na Askaloně s další legendou, Ferdou Havlíkem, se již neuskuteční. Stejně tak už Ivan nebude dirigovat setkání ikonických nohejbalových osobností z let minulých, které se pravidelně odehrávalo na Jarově za účasti takových ikon jako Lubor Chvalovský, Jan Řehák, Miloš Pecl či Dalibor Nováček. Na toto další plánované setkání „stínového výkonného výboru“ už bohužel nedošlo.
Ivan měl nohejbal doslova v krvi. Narodil se jako syn další obrovské legendy, skvělého hráče a šerifa osady Šacung, Františka Černého. Mezi nohejbalovou smetánku se začal prosazovat již v patnácti letech. Zažil zlatou éru pražských soutěží a v roce 1971 oslavil se svými parťáky titul dorosteneckého mistra ČSR. O rok později pak stál u samotného zrodu celorepublikové ligové soutěže. V barvách TJ Dopravní podniky Praha se v ligovém áčku ihned etabloval jako mimořádný talent. Během základní vojenské služby hájil barvy Dukly Písek, se kterou vybojoval dvě stříbrné medaile v nejvyšší soutěži družstev mužů. Kov stejné hodnoty bral ještě jednou v roce 1981, již zpět v dresu „Dopravek“.
Titul z dlouhodobé ligové soutěže družstev mu sice jako hráči i trenérovi zůstal po celou kariéru těsně zapovězen, na jednorázových šampionátech však dominoval. Svou stopu zanechal také v historickém Výběru Prahy mužů, kde nastupoval již jako sedmnáctiletý, a stal se pevnou součástí tehdejšího reprezentačního výběru ČSR. Mimo svazové soutěže byl králem osadních dvorců – památné je zejména jeho celkové vítězství v prestižní turnajové sérii Grand Prix osadních klání.
Své vrcholné období a největší slávu spojil se Šacungem. V 70. až 90. letech patřil k nejdéle hrajícím stálicím naší nejvyšší soutěže. Vynikal analytickým myšlením, duší nezdolného bojovníka a skvělou technikou. Přestože nepatřil k atletickým typům, jeho předvídavost byla absolutní. Diváci i soupeři tajili dech nad jeho halfvolejovými hlavičkami ve dvojicích, které byly skutečnou lahůdkou. Speciální důraz kladl na úder patou, který měl zcela mimořádný – když mě trénoval v barvách Šacungu či Břví, často jsem slýchával: „Zahraj patu!“
Podobných krásných vzpomínek mám celou řadu. O jednu z nich se s vámi chce podělit také mistr světa z Košic, David Perutka: „Ivan byl technicky mimořádně šikovný hráč, a právě to se někdy stávalo jeho největší slabinou jako trenéra. Nedokázal pochopit, že to, co bylo kdysi samozřejmostí pro něj, nemusí dokázat jeho svěřenci ani po desítkách tréninků. Trpělivost nepatřila mezi jeho silné stránky a jeho touha po vítězství byla obrovská. Někdy nad námi jen kroutil hlavou, někdy ho naše vítězství dojala k slzám. Ivan byl kontroverzní osobností, přesto měl obrovské charisma. Když jste byli v jeho blízkosti, zažívali jste situace, které by vás bez něj nikdy nepotkaly. Jeho parkování „na Ivana“, tedy těsně před vchodem, je termín, který používají všichni, kdo ho znali. Děkuji Ti za všechno, co jsem díky Tobě zažil.“
Vraťme se však ještě k Ivanově kariéře a informacím sestavených ze strany Martina Maršálka: ve druhé polovině 80. let utvořil s Alešem Procházkou a Milanem Kuchařem jednu z nejlepších a nejobávanějších trojkových sestav své doby. Oba jmenovaní odešli příliš brzy a nyní tedy již rozehrávají svou partii tam nahoře. Legendární momentka ze souboje „Hochman – Černý“ se stala natolik ikonickou, že byla zvolena jako ústřední motiv pro oficiální diplomy rozdávané na nohejbalových soutěžích všech věkových kategorií. S legendární formací Šacungu vybojoval dva tituly mistra ČSR v trojicích (1987, 1989), stříbro z federálního mistrovství ČSSR a bronz z dvojic.
Ivan však nebyl jen hráčem, stal se i celoživotním funkcionářem. Po skončení aktivní kariéry odvedl svému mateřskému klubu přes tři desítky let neocenitelné služby v roli vedoucího i trenéra prvního družstva. Jako trenér sice občas volil netradiční postupy, ale projevoval obrovskou bojovnost a řadu let obětavě zajišťoval pro klub klíčové finance i hráčské posily. Působil také jako ředitel hlavního osadního turnaje Šacung a v roce 2017 byl zaslouženě uveden do klubové Síně slávy. Obrovské penzum práce vykonal i pro Český nohejbalový svaz – vedl komisi rozhodčích a byl platným členem výkonného výboru.
Byl to nohejbalový srdcař se vším všudy, který pro svůj sport žil celých 73 let. Když se ohlédnu zpět, vidím Ivana nejen jako přísného, ale vždy zapáleného trenéra a fanouška. Vidím skvělého hráče, který ve hře těsně za sítí neměl konkurenci. Dokázal z deseti nahrávek za síť devět neomylně a chladnokrevně uklidit přesně tak, jak předem nahlásil – ať už to byl pověstný háček, patový háček, bodlo či úder levačkou.
Ivánku, kamaráde, děkuji Ti za všechno. Za každou radu, kterou jsi mi dal na hřišti i v životě, za každý společný zápas i za celoživotní přátelství. Odpočívej v pokoji.
Tvá poslední smeč padla, ale v našich vzpomínkách bude Tvůj míč letět dál.
Čest jeho památce.
(Článek je napsán jako osobní vzpomínka Miroslava Sachla, prezidenta ČNS a dlouholetého kamaráda zesnulého).