Humans of nohejbal

Kdo vlastně jsou?


Některé známe díky jejich umu na hřišti, někteří si naši pozornost vysloužili díky sympatickému vystupování mimo něj, o některých víme, že rádi kopnou zlomenou pod sebe, obstřelí blok, nebo nedají obraně šanci šlajzovanou patou, a o některých nevíme nic. Co dělají, čím se živí, jaký seriál si rádi před spaním pustí a jestli je pro ně vepřo knedlo zelo „prasárna za odměnu”, nebo dají přednost špagetám s kečupem? I proto zde máme projekt Humans of nohejbal, který by vám měl naše nohejbalisty více představit.

Je zřejmé, že Franta se nad předáním štafety skutečně zamyslel. Neboť nevybral někoho, kdo je aktivním hráčem a můžeme jej pravidelně vídat na antukových kolbištích, ale někoho, kdo naposledy aktivně působil v tehdy druholigových Horažďovicích v roce 2012 a od té doby o něm není vidu ani slechu. Působí to tedy spíše jako předání štafety kamarádů než hráčů. Což i trochu potvrdila reakce oddílu Modřic, když jako reakci na Frantovu předávku zveřejnily černobílou fotografii malých obřanských nohejbalistů. Vypadá to na hezké vzpomínky a časy. O to víc jsme na Radimova slova zvědaví.

Radime, úvod zmíněný nad tvou fotkou je vypovídající. Souhlasíš? Můžeš se nyní prosím trochu rozpovídat o tvých nohejbalových začátcích, tvé hráčské kariéře, klubech, a především o tom, proč si myslíš, že Franta předal štafetu právě tobě?

No opravdu to vypadá jako předání štafety kamarádovi, za které jsem rád a upřímně mě velmi mile překvapilo. Fandu jsem neviděl asi stejně dlouho, jako jsme spolu odehráli v jednom týmu. No naše začátky, to už je let. To jsem kdysi hrál s kamarádem tenis na školním kurtu a na vedlejším kluci mého věku kopali přes síť. Po skončení tenisu jsem se přišel podívat blíž, trenér mi nabídl, jestli si to nechci taky zkusit, a bylo hotovo. Stal jsem se součástí školního nohejbalového kroužku a postupně jsme pod trenérem Tondou (Milanem) Stehlíkem začali hrát i jako registrovaní žáčci pod hlavičkou Obřan (městská část Brna), s nimiž jsme dosáhli našich největších mládežnických úspěchů, kterým samozřejmě předcházelo x prohraných zápasů/turnajů, které nás myslím posunuly dál a zocelily nás k dalšímu působení na kurtech. Následné štace byly Modřice, Strakonice, Radomyšl, Horažďovice, Budišov (neregistrovaně a bez zápasů) a zatím a určitě už i poslední Result Třebíč. A proč mě Fanda předal štafetu? No můžu jen hádat, ale od onoho kroužku se z nás nestali jen spolužáci ve škole nebo spoluhráči v klubu. Trávili jsme spolu čas i mimo nohejbal. A asi za mě to bylo prostě fajn.


Hraješ ještě někde nohejbal? A sleduješ nohejbalové soutěže, mistrovství či významné velké turnaje?

Jak uvádím výše, momentálně hraji za Result Třebíč a to na úrovni okresního přeboru. Fajn lidi a hlavně se hraje v týdnu, ono nohejbalových víkendů již jsem měl spousty a nechybí mi ani náhodou. Velmi rád, když teda taky čas a rodina dovolí, jezdím do  mé oblíbené Radomyšle, na všechny akce, které jdou. Tam to ta parta bere za správný konec. Po ukončení v Modřicích jsem několikrát pomáhal Michalovi Janebovi s pořádáním MR žáků, tak jsem měl přehled o mladých puškách. Ale i to už je let, a tak nemám ani trošku přehled o nohejbalovém dění. Možná jen zmíním, že v červenci pomáhám pořádat turnaj trojic v Budišově (u Třebíče), kde každým rokem stoupá kvalita a počet zúčastněných - vloni třeba Petr Topinka.

Jak vzpomínáš na reprezentaci, kde jsi působil po boku velikých jmen, jako jsou Gulda, Hošek, Ungermann, Bláha a další?

S reprezentací jsem měl malinko zkušenost už v mládežnických kategoriích a už i tam to bylo něco neskutečného. Ta atmosféra je nezapomenutelná. Byla to pro mě tehdy obrovská zkušenost, zejména když nás mladé brali výše uvedení jako sobě rovné. Každé soustředění nás každého posunulo o další level dál a tyto zkušenosti jsme následně určitě zúročili v lize. A každý balón v reprezentačním dresu byl neskutečný zážitek a byla čest ho oblékat. Na zlato z ME v Istanbulu v životě nezapomenu, stejně jako na vyhrané MČR trojic v témže roce v Čelákovicích. Můžu jen děkovat, že jsem byl součástí týmu. Konkurence je určitě pořád stejně velká, ne-li větší a větší.

Když se řekne nohejbal, kdo se ti jako první vybaví a proč?

Mně jednoznačně Karel Bláha. Byl to můj vzor, hrál na stejném postu jako já. Jeho blok je něco, co snad ani nejde vysvětlit. Jeho dispozice jsou excelentní a on je dovedl na 100 procent využít. Od něj jsem se snažil na soustředěních nejvíc pochytit.

A když se řekne současný nohejbal?

Jak jsem již zmínil, současný nohejbal nesleduji, ale rozhodně trenér Petr Gulda. Jeho zkušenosti ještě z Moravské Slávie a následně z Modřic jsou pro reprezentaci přínosem. Už jako hráč byl velký taktik a měl fištróna.

S kým sis vždycky rád zahrál a na koho ses na kurtech těšil?

No jednoznačně s Fandou a Petrem Guldou. Troufám si tvrdit, že naše trojka byla pro soupeře hodně nepříjemná. Co se týče dalších spoluhráčů, dvojka s Davidem Rožkem taky "šla", následně po jeho odchodu opět Petr Gulda a třeba "cizí" nahrávač mi nejvíc sedl Láďa Babka. A z dávných soubojů to byl v podstatě každý zápas s Karlovými Vary. Byly vyhecované a plné krásných výměn. Ale nejen Vary byly nepříjemný soupeř. Franta Veselý s Matesem jsou prima dvojka. Každý soupeř v lize byl jiný a svým způsobem nepříjemný. Vilda a spol v Solidě (potom ve Strakonicích), Plzeňáci ještě s Ríšou Novotným, Standou Krausem a pak mladšími Jirkou Mikiskou nebo Honzou Šikem. Nezapomenutelné jsou též řeže s Čakovicemi s bratry Suchými. Je jich spousty a stejně bych si na všechny nevzpomněl.

A co nyní děláš ve volném čase, Radime?

Na stará kolena jsem si udělal papíry na velkou motorku a tu si také koupil. Je to velmi příjemný relax. Taky jsem se oženil. Po narození synka už času příliš nezbývá (snad ještě někdy otřu prach a vyjedu), a tak se věnuji rodině. Manželka, děti Simonka (8), Oliver (7 měsíců). Jak se říká, rodina je základ státu. Jsem rád, že je mám a každičkou volnou chvíli s nimi rád trávím.

Děkujeme ti za tvůj čas, Radime. A jsme zvědaví, do jakých nohejbalových sfér zamíří tvá štafeta?

Rád bych si přečetl rozhovor s Peťou Skřejpkem, věřím, že nejen mně chybí a rád na něj jen v tom nejlepším vzpomínám, ale bohužel spojení tam nahoru není. Ač byl Karel Bláha můj vzor, promine (starších ročníků už tu bylo dost) a zvolím jeho následovníka Honzu Vankeho.

Honza patří ke skutečným nohejbalovým osobnostem a na jeho odpovědi se již nyní můžete těšit. 

A mezitím si třeba připomeňte předchozí rozhovory s našimi ostatními Humans of Nohejbal.

Martin Müller

Vilém Ungermann

Jan Hošek

Miroslav Fritz

František Kalas